Sochařka nesmrtelných duší

Příteli, pojď se podívat
jak vcházím do chrámových vrat
v průvanu vznáší se můj hedvábný šat.

Před námi vysoká klenba sluncem zalitá
barevnými vitrážemi snad duha prosvítá
vůní poletují třpytivá zrníčka prachu
mezi okny figurální sochy čehosi
co zkroucené postavy připomíná.

Stojíš němý strachy a přesto v údivu
obdivuješ prastaré děsivé obrazy
tvou duši přitahují silnou energií
neznámých krajin a bytostí…
Za zdmi plíživě se stmívá
studená noc okny vchází
stříbrné světlo úplňku
vitráže v příběhy mění.

Vrhají paprsky na obrazy zaprášené
v nich do jiných světů brány otevřené…

z oživlých pláten vykročí bytosti dávné

jen dychtivě přihlíží
jak můj šat náhle vzplane…

vznáším se ohnivá nad tebou
ruce mé v křídla se rozmáchnou
pronáším mocnou kletbu tajemnou
přeměněn stáváš se kamennou obludou.

†

Ráno kastelán podivně překvapen
nová pokroucená socha v chrámu stojí.
Náhlým chladem znehybněn
cítí, že zde není sám…

já z obrazu škaredě se usmívám.


.