Touha ve stříbrných nitkách

Konec jednoduchých slov
bez rozmyslu načmáraných
hledám verše bohémů
v éteru poztrácených.
V ebenových vlasech
vine se nitka stříbrná
nenápadně zašmodrchaná
do magického mnohoúhelníku
prý vědomého svědomí
a já zas a znovu ve své naivitě
šeptám pohádky, které sotva slyším
když sedím na své hromové zdi pocitů.

Chtěla bych psát a vymýšlet monstrózní slova
jsou však nějak šikovně poschovávaná
v jemně depresivní břečce vnímání.

Tleskám, sotva dech popadám
chci oslavovat dar života
v extatickém tanci.

Svou energii roztočím do mohutného třesku
až vybuchnou motory... jsem v bezvědomí
ve svém časostroji řítím se do mezirojí.
Můj roj zůstal kdesi v paralelním vesmíru.
Z dávné nicoty visí zvon vimana
loď bohů již věky zhynulá.
Znovu tápu v cizích světech
a za mnou se plíží chmurné vidiny
nechtějí se vzdát.
Nad světem letí obrovský kříž
odkudsi padá černá mříž.
Jsem uvězněna…
Znovu píši jen jednoduchá slova
snad bez rozmyslu načmáraná
v ebenových vlasech
a v tisíci stříbrných nitkách
zůstává má touha
zašmodrchaná…


.