V Zemi za zrcadlem 1. kapitola

V nejděsivější čas,
kdy hrom a blesk
žene žal,
přijde žena
s dětskou duší
do země za zrcadlem.













Kapitola 1
To byl zase dnes den, opět jsem přišla pozdě do práce. Jsem úplně vyřízená z práce a z nevyspání. V rychlosti si udělám večeři a pak už spěchám k počítači. Není divu, že jsem dnes zaspala. Celou noc jsem strávila u počítače. Nemůžu si pomoct, je to jako posedlost, která mi prostě nedá spát. Pořád mi v hlavě zní slovo „Pravda“. Kde je pravda? Co je pravda? Už jsem viděla bezpočet dokumentů, přečetla mnoho vědeckých prací. Před týdnem jsem narazila na diskuzích na člověka, který toho také hodně ví. Každý den si píšeme. Našel si mě tak nějak sám. Právě se připojil. S nadšením mu svěřuji svoje včerejší objevy. Čekám na jeho kladnou reakci a nic. Zůstává bez odpovědi. Vždy mi hned odepisoval, cítím se z toho trochu zklamaná.
Rozhodnu se jít na chvíli projít. Hodím na sebe bundu a tenisky. Seběhnu schody a vcházím z domu na ulici. Ulice je klidná, možná až příliš. Nevidím nikde živou duši. Zabořím ruce do kapes a přemítám o všem, co se mi honí hlavou.
V tom instinktivně zvednu oči směrem k parku. Vidím před sebou ohromnou shrbenou postavu s kápí přes obličej. Musí mít tak dva metry, možná víc. Nevidím jí do tváře. Zdá se mi, že místo rukou má spíš chlupaté pařáty zakončené dlouhými ohnutými nehty. Kdesi ve své hlavě slyším: „Utéééč!“ Rozhlížím se, nikdo kromě obří postavy na ulici není. A přece mi to řekla ta postava, i když nevím jak. Podívám se opět směrem, kde jsem ji viděla. Postava zmizela jako opar. Říkám si, že mám už vidiny z nevyspání. Mávnu nad tím rukou. Jdu dál tmavou ulicí.
Po chvíli kolem mě projíždí tmavá dodávka. Zpomaluje, až nakonec zastaví. Pomyslím si, že se asi chtějí zeptat na cestu. V tom z auta vyskočí dva muži v kuklách. Popadnou mě za ruce i nohy. Chci vykřiknout, ale k ústům mi přiloží kapesník.


Probouzím se. Připadám si jaksi nehybná. Otevírám oči, ale nic nevidím. Ráda bych křičela, ale mám roubík v puse. Chci si sundat tu věc, kterou mám na hlavě a zjišťuji, že nemůžu pohnout rukama. Mám je svázané za zády. Zhodnocuji situaci, sedím na židli a mám svázané ruce i nohy, velmi pěvně. Nemůžu se skoro vůbec pohnout.
Po chvíli uslyším bouchnutí dveří a kroky. Někdo mi sundá kuklu z hlavy. Kolem mě stojí několik mužů v oblecích. Jeden se ujme slova:
„Víte, proč jste tady?“
Kroutím vyděšeně hlavou.
„Hlídáme Vás na každém kroku. Už jste několikrát překročila hranice. Nejjednodušší by bylo Vás zabít. Jenže to nemůžeme. Můžeme zasahovat, ale nemůžeme Vás zabít. Pro uchování rovnováhy. Tušil jsem, že si nedáte pokoj. Budeme Vám muset vybrat další život. Snad Vás natolik naplní, že již nebudete dále strkat nos tam, kam nemáte.“


Vydáno na http://eknihysantini.huu.cz/.