Cep Korova

Prvně mlátil obilí, pšenici, žito,
než našel chuť masa
žen co nechtěly to.
Roky plynuly jak v žilách krev,
přibývalo zářezů
na všech čtyřech zdech.
Opouštěl svůj pokoj dveřma do prázdna,
přes dvě okna křičel,
kdo je jeho potrava.
Vybíral si jen neposkvrněné panny,
čistá kůže bez jizev,
pro jeho lačné tlapy.
Oddával se prznění,
čisté mladé krásy
a hromadil torza jejich duší.
Krví se odíval,
střeva místo koruny
na hlavu si pokládal.
Anti-hominus dei pacea
vulit solemne portem
rex diem carpe.
Celým jeho světem navždy,
jedna místnost,
za tisíceré vraždy.
Exekutorem vlastní bolesti
s úsměvem na tváři bez masa,
prožíval vlastní slasti.