když v noci přituhne...

na holých větvích povykují veverky
močály pokryl tenký škraloup ledu
pařezy prostřené bílými ubrusy
opatřené červenými lístky osik
jako krvavě rudé talířky
stojím nehybně v šeru
tváří obarvenou večerem červánků

břízy s vlasy sčesanými k ramenům
probírají s javory účesy do drdolu
je slyšet křik přetahujících hus
mihlo se hejno čírek
jako bitevní klín útočící armády
a skupina labutí vystupuje z vody
jako pradávné kamenné město
z bělostných pískovců

sledování toho hemžení
mě pokaždé vzrušuje
tak že v srdci perlí víno
a bouří tichá radost
jak to tak bývá
když přestane něco bolet
až skoro ztrácím
jistou myšlenku
jak je to vymyšlené
abych nežil příliš dlouho
a nestačil se zmocnit všeho...