Letos poprvé

Slunce opřelo se lehce do polštáře,
paprskem pošimralo na řasách,
byla to náhoda nebo úmysl pošeptat,
ukonči ty své toulky ve snách.

Ještě s očima zavřenýma,
črtám skicu, jak rozvrhnu si den,
deka je tak krásně přítulná...
náznak zůstat je však zapovězen.

V poledne už vařím ranní čaj,
jasmínem na chvíli provoněl byt,
kde jen je ta nabíječka baterií?
No měla sis ji včera připravit!

Všechny klíče rozdělit do kapes,
nedělej si iluze, přibal ještě návod,
dát nabít baterku je prý brnkačka,
jen aby nebyl snazší porod...

Vrata zvedla se, smutně světly hledí,
vím, v té zimě musela jsi tu stát,
vytáhnout sytič, klíček do zapalování,
že bude trucovat, začínám se bát.

První pokus, snad je tu šance,
druhý, třetí, pátý, naději už ztrácím,
podívej, jak je venku, vzduch voní,
nechceš říct - ten nezájem ti vracím.

Motor se chytil, jako astmatik zní,
po pár minutách však našel rytmus,
teď jen zavřít garáž, nasadit přilbu,
motorka je totiž zvláštní organismus.

Tak letos prvně spolu venku!
Někde sucho, jinde občas leží sníh,
mokro a štěrk bystří pozornost,
hlavní je dojet a domů odejít po svých!

Zase vzduch kolem přilby proudí,
sedíme si, jako by to před týdnem bylo,
sluníčko provázelo nás celou dobu,
přání hezkého víkendu se už dnes vyplnilo.