Reptavá

Prý mám naději !
Ale když ono dlouho nic nepřichází.
A při prvním náporu vichru
kymácí se opuštěný škuner s utrženou plachtou.

Musíš mít trpělivost.

Dobře, obrním se co nejvíc to jde
ale proč vlastně, k čemu?!
Už mě to všechno unavuje
zůstává jen netečná strnulost (Trochu hloupé, že?)

Cožpak ti nikdo neřekl
že trpělivost s nadějí jsou siamská dvojčata?

Jak se ale zbavím toho věčného stereotypu?
Za jeden den můj zvon stotisíckrát udeří
udělám tisíc úkonů, řeknu tisíc vět
ale zdá se to všechno pořád k ničemu, nebaví mě to!
Dvacet tisíc nádechů bylo snad dnes opět na nic (?)

Co do těch tisíců pohybů a vět vložit vhodný obsah,
avšak vhodný NE jen pro tebe, vždyť víš…

Vím.
Ta možnost tady je
koneckonců
už ji mám trošku vyzkoušenou
…asi se víc opřu do vesel…

A jednou
až se pro mne zastaví čas
budu doufat
že zůstane aspoň, co jsem udělala pro druhé.