Hra na princeznu

Tak jo, zkusíme to. Tedy, nikdy jsem si nepřipadala jako princezna, už vůbec né teď, dvacet mi bylo už čtyři roky zpátky a dvanáct v dávném nedohlednu. Mezi studiem a náročným polovičním zaměstnáním koumám, co bych tak ještě mohla, nejlépe koho zachraňovat. Takže, teď bych se měla učit čekat.
Sedím tu na stole v kuchyni, vůbec to není žádný zámek, ani kdybych dokonale uklidila, a tak koukám ze střešního okna. Nahoru, na modrobílé nebe, ta modrá mi připomíná tebe, tak ráda tam hledám odstín tvých očí. A v noci hvězdy, ty ukazují jak rychle se země s námi točí.
Které teď hledají ty tři nebeská razítka, kdesi po světě, v dálce se třemi vlakovými přestupy, na nějakém jiném konci. Ty máš bojovat a já? Nejradši bych hned šla s tebou, taky chci vyhrát, nás dva na napořád. Ale jen čekám, abych nezkazila světa řád. Nejen, já věřím a stojím za všemi dobrými slovy, a ve tvé nejistotě jsem s tebou.
Čekám až přijdeš, chvíli se mi stýská a chvíli se zas těším. Zas to všechno moc řeším, i když vlastně ani nechci. Dostávám z nebe další lekci, a to je asi ta moje část úkolu. Sedět doma u stolu a růst do neznáma. Mám půst, ač lednička je plná jídla, chci jen, aby čisto bylo mezi náma. A jisto, jednou až bude správný čas. Nenecháš mě mým myšlenkám napospas, usekáš jim všech sedm hlav a pak
- budu najednou princezna.