Sbohem

Můj příteli, dnes nastal ten den
kterého jsem se tolik bála
a nedokážu se vyslovit,
abych ti sbohem dala.
Budu na tebe vzpomínat,
krásné vzpomínky jsou cenné,
kéž by mé srdce mohlo mluvit,
když moje rty jsou němé.
Chtěla bych toho tolik říct,
však žal mi ústa svírá,
proč to musí tolik bolet?
Vždyť při loučení se neumírá.
Divíš se jistě, proč nepláču?
Že smutek mě nijak nedrásá?
Nevidíš však mou zničenou duši,
která se žalem otřásá.
Přesto se snažím usmívat,
pokouším se silná být,
i když nedá se to snést,
vím, že musíš odejít.
Jen jediná myšlenka mi brání
v tom, abych truchlit začala,
když spustím slz vodopád, tak vím,
že už nikdy bych plakat nepřestala.