Matějská pouť
Pro mou babičku Františku a mého dědu Jaroslava, kteří ve mně navždycky zůstanou…
» autor: G.P. |
Už před mnoha lety, tak čtyřiceti pěti,
když jsme byli malí, když byli jsme děti,
tak proti našim oknům nad vysokou strání,
byla každý rok pouť na slavné Bitevní pláni.
Stály tam houpačky i autodrom a střelnice,
a u kolotoče pán, co ruku měl na klice.
Tou lehce posunul svět vpřed a kolotoč vzlét'
a před očima rozplynul se v barvách všecek svět.
Chodíval jsem kolem tou cestou ze školy
a rychle běžel domů, odbýt si úkoly
a potom tajně zpátky, pár halířků v kapsách,
koupat se v těch barvách, topit se v těch krásách.
A ten pán od kolotoče, zdálky mě poznával
a jen jsem přišel blíž, džbánek mi podával
a já letěl jako s větrem do místní hospody
pro pivo do toho džbánku a po dvou bral schody.
A rychle zpět do víru barevných skvělých míst,
pán zhluboka si zavdal a řek' mi: „Máš pět jízd“.
A svět se kolem rozběh' do barevných tónů
a modře oceánu nad korunami stromů.
Ještě večer na polštáři, když zavřel jsem oči,
slyšel jsem tu hudbu a cítil, jak svět se točí.
Usínal jsem šťastný a těšil se na zítra
a probouzel se brzy nedočkavý jitra.
A do toho usínání zaslechl jsem dědu,
jak pod vousy žehrá na mě, na toho nezbedu:
„Zas mě všechny drobný z kapes vybral, ďas, aby ho spral,
možná dobře osm korun včera jsem tam dal!“.
A babička trochu zostra: „Tak proč je tam máš,
když víš, že je tady pouť, kluka neuhlídáš!“.
A děda hlasem trochu změklým k babičce se točí:
„A zač by asi, ty má babko, jel na kolotoči?“.
když jsme byli malí, když byli jsme děti,
tak proti našim oknům nad vysokou strání,
byla každý rok pouť na slavné Bitevní pláni.
Stály tam houpačky i autodrom a střelnice,
a u kolotoče pán, co ruku měl na klice.
Tou lehce posunul svět vpřed a kolotoč vzlét'
a před očima rozplynul se v barvách všecek svět.
Chodíval jsem kolem tou cestou ze školy
a rychle běžel domů, odbýt si úkoly
a potom tajně zpátky, pár halířků v kapsách,
koupat se v těch barvách, topit se v těch krásách.
A ten pán od kolotoče, zdálky mě poznával
a jen jsem přišel blíž, džbánek mi podával
a já letěl jako s větrem do místní hospody
pro pivo do toho džbánku a po dvou bral schody.
A rychle zpět do víru barevných skvělých míst,
pán zhluboka si zavdal a řek' mi: „Máš pět jízd“.
A svět se kolem rozběh' do barevných tónů
a modře oceánu nad korunami stromů.
Ještě večer na polštáři, když zavřel jsem oči,
slyšel jsem tu hudbu a cítil, jak svět se točí.
Usínal jsem šťastný a těšil se na zítra
a probouzel se brzy nedočkavý jitra.
A do toho usínání zaslechl jsem dědu,
jak pod vousy žehrá na mě, na toho nezbedu:
„Zas mě všechny drobný z kapes vybral, ďas, aby ho spral,
možná dobře osm korun včera jsem tam dal!“.
A babička trochu zostra: „Tak proč je tam máš,
když víš, že je tady pouť, kluka neuhlídáš!“.
A děda hlasem trochu změklým k babičce se točí:
„A zač by asi, ty má babko, jel na kolotoči?“.
Tipů: 20
» 31.01.14
» komentářů: 12
» čteno: 1027(17)
» posláno: 0
» nahlásit
» 31.01.2014 - 17:13
báseň mi připoměla mé dětsví a věř, že mám slzy v očích....ST*****
» 31.01.2014 - 19:04
krizekkk
Hezkýýý. Já si na dědy pamatuji taky jen v dobém. ST
» 01.02.2014 - 22:27
vavaoko: matousekKkrejca: Lilith: Květka Š.: krizekkk: jc senior: Moc děkuju, zvláště proto, že tahle je opravdu "srdeční"...
» 01.02.2014 - 22:28
René Vulkán: Ty, že na to nemáš...slyšel jsem Tě v Počátkách a leccos četl - nevěřím :-) Ale i tak děkuju -:-D
» 01.02.2014 - 23:01
Po třinácti letech najednou mi dochází,
že naše babičky a dědové stejné jméno nosili,
i mě vzpomínky na Bzeneckou pouť provází,
kam jsme všichni z rodiny svátečně chodili...
Minilahvičky s bonbónky a dvoucentimetrovou panenkou,
na špejli cukrová vata a v kapse drobák na střelbu, kolotoč,
pospíchám k sestřenkám, bratrancům, za kámoškou Lenkou,
a pak ještě k dědovi do sklípku na sklenku zaskoč...
Bzenecké vinohrady, hrad i náměstí,
z mých kroků ve velikosti dvacetdevět
zestárly z dětství do osobní pověsti,
kde je můj vláček, panenka, plyšový medvěd?
Nyní my dětství svým dětem tvoříme,
vlastně už i z puberty vyrůstají...
humor i moudrost trpělivě krájíme,
snad se správnou cestou dají...
Všechno je v kruhu, náš čas i těla...
i počasí, leč nějak bláznivě,
žila a žiji jen to, co jsem chtěla,
rebelsky, s láskou a snaživě...
že naše babičky a dědové stejné jméno nosili,
i mě vzpomínky na Bzeneckou pouť provází,
kam jsme všichni z rodiny svátečně chodili...
Minilahvičky s bonbónky a dvoucentimetrovou panenkou,
na špejli cukrová vata a v kapse drobák na střelbu, kolotoč,
pospíchám k sestřenkám, bratrancům, za kámoškou Lenkou,
a pak ještě k dědovi do sklípku na sklenku zaskoč...
Bzenecké vinohrady, hrad i náměstí,
z mých kroků ve velikosti dvacetdevět
zestárly z dětství do osobní pověsti,
kde je můj vláček, panenka, plyšový medvěd?
Nyní my dětství svým dětem tvoříme,
vlastně už i z puberty vyrůstají...
humor i moudrost trpělivě krájíme,
snad se správnou cestou dají...
Všechno je v kruhu, náš čas i těla...
i počasí, leč nějak bláznivě,
žila a žiji jen to, co jsem chtěla,
rebelsky, s láskou a snaživě...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.