HLÍDKA

Zase jsem sám. Jako tak často. V tom nekonečném prostoru mezi hvězdami. Letím na své pravidelné trase, hlídám klid obchodních lodí a těžebních speciálů.

Blížím se k planetě XP 3258, jediné planetě v tomto planetárním systému, která zůstala ušetřena barbarskému těžení surovin pro mateřskou planetu.

Dostal jsem šílený nápad. Zaletím na ni, vykoupu se v potoku, poležím v trávě. Nikdo nic nepozná, jsem tak sám a opuštěn ve své práci v tomto zapadlém kousku galaxie. Zadal jsem do počítače souřadnice. Uvelebil se v křesle. Usnul.

Probudil jsem se při průchodu atmosférou. Oheň mi šlehal před přídí, planeta se blížila. Přistál jsem.
Strávám skafandr. Atmosféra je pro nás blahodárná. Už vím, proč ji zachovali. Je to přírodní unikát.
Jaká slast mě čeká… ne že bych ji neznal, čas od času sem zaletím… co se děje? Nikde žádná živá bytost.
“ Dost divný“ vytane mi na mysli. „Vždycky je jich tady plno“, myslím ty plaché tvory zvědavě okukujíc tu směšnou postavu ze Země. A dneska nic.
Hm, nevadí, voda čeká.
„Fuj“, co v ní plave! Kusy bahna, voda je zakalená.
„Kterej parchant?!“ jdu se obléct do bojového. Beru zbraň a skřípu zubama.
„Ta lidská chátra leze všude. Všechno musí zničit.“
Funím do kopce. Shora je lépe vidět. Prásknu sebou na zem.
„No jo, těžební loď“. Malá. Poslední model těchto lodiček, aby unikly kontrole.
Snažím se tiše přiblížit. Zalítl jsem do dolíku jako blesk.
„Zmerčili mě!“ taky že jo, už po mě pálí osto šest. Žádnej amatér. Přišpendlil mě na zem.
Opatrně kouknu dalekohledem.
„No né, Carter! Ten parchant je už zase na svobodě! Nedá si pokoj.“
Tentokrát zatýkat nebudu. Mám toho darebáka dost.
Vytáhl jsem chloubu vojenských hlídek. Zbraň "exeláns".
Zbraň zasyčela. Karter neměl šanci.
„Sakra co se děje?“ po mě pálí náká ženská, zpoza rakety.
„Bože můj, kus od ní je kontejner plný čistého uranu!“
Zbraň zasyčela podruhé. Skácela se k zemi. Mrtvá nebyla, dal jsem menší dávku.
Přiskočil, rafl ji za ruku a táhl pryč. Od kontejneru smrti.
„Kolik Vás tu¸je? Houkl jsem na ni.
„Jenom já“ špitla.
„Ženská, co tě to popadlo, dělat takový blbosti, na to je desetiletý kriminál…“
Dotáhl jsem ji do lodi. Dal do klece. Já tomu tak říkal. Speciální materiál, který odolal veškerým útokům, fyzickým i elektronickým. Nechci ji poslouchat! Vypnul jsem zvuk.
„Co teď“, ptám se v duchu. Loď vymažu, zbraně to dokážou. Ale co s tím kontejnerem?
Nechat ho tam nemůžu, zabil by mnoho živého.
Vyřešil jsem to.
Loď anihilovala. Zmizela beze zbytku. Tolik peněz. Někdo bude pěkně naštvanej.
Mám z toho škodolibou radost.
Další salvou jsem rozmetal haldy vytěžené hlíny. Konečně čisto.
Vzal jsem ho tažným paprskem. Vytáhl do atmosféry a pustil. Kontejner shořel na prach.

Letím na základnu. Mám pocit dobře odvedené práce. Aspoň tento svět je od těch lidskej parchantů chráněnej.

Dokud budu.