když se snáší ticho...

měla štíhlé tělo
podivuhodně pružné
šaty žluté hedvábím
od okrnáčů vláknitých
jemně řezaný obličej
napůl zaujatý
napůl nepřístupný
výrazem nad čímsi
mimo hranice

když na okamžik vstoupila
do tohoto světa
rozvinula panorama
prostor na koberci před sebou
tvář netečná
ruce složené na prsou
se schopností předmýšlet
kdy přítomnost leží vpředu
jediné co je neznámé
je to co se už stalo

pověz mi příteli
kam se poděly všechny věci
které jsem minula?

my jim říkáme vzpomínky
ale to vy neznáte Birémio…

jaké je tedy východisko?

uvidíte...

obklopila se
myriádou obrazů
ve zkoumání výjevů
podívala se pronikavě
byl jsem to já
ale jen možný já
ten se kterým se nesetká

pak se hbitě otočila
letmý záblesk
a byla pryč
žádný zvuk
žádný pohyb
naprosto se rozplynula do krajiny

vrátil jsem se do domu
a zalapal po dechu
stála tam
objal jsem ji
obstoupila nás tma
smíchaná se zlátnoucím oparem
ovinula se kolem
a unášela myšlenky pryč

ponořili jsme se do sebe
pohlceni
a rozpuštěni
ve vzdouvajícím přívalu
co vzrůstá na intenzitě
a mě v uších zní její hlas
teď už vím přesně kam jdu...