Památce Patricie Hollmannové

Nebe od východu už rdí se
skončila naše noc poslední
hladím tvé vlasy, paže, líce
u lůžka tvého sedím schoulený
již nebudu je hladit více
srdce mé je kámen - zdá se mi,

zlá nemoc znavila mladé plíce
ústa zbarvila se po karmínu
vyhasla mladého života svíce
v poslední noční hodinu -
studeně bledý svit měsíce
uzřel zlomenou květinu,

pokoj už zesinal jako tvoje tvář
pevně ruku tvoji třímám
ale už to není ruka táž
kterou jsem kdysi ve své míval
když jsem si s tvými vlasy hrál
a o našem štěstí věčném sníval,

znehybněly ty prsty štíhlé
jež jsem v dlaních hřál a líbal
které tak něžně laskaly mě
až tělo mé ovládl touhy příval
oněměly vlahé rty té chvíle
opustila je života síla,

srdce bolí, oči jsou plné pláče -
proč už tak záhy musíš odejít?
proč už mě opouštíš? - ptám se
proč se to nestalo o sto let později?
nebylas ještě ani žena - spíš ptáče
tak proč, proč se to nestalo později?

už na tě čeká nebeský kabriolet
musíš už jít - do vozu nasedat
chlapíku statečný, můj kamaráde -
ještě polibek na čelo jež opanoval chlad
a již nebeský vůz počíná svůj let
na cestu dalekou, kde sejdeme se snad...