ten tikot byl tesaný do kamene…
a přece...
» autor: enigman |
nad seskupením
pískovcových monolitů
se vznáší prach
jako slunný závoj duhových barev
a já marně přemýšlím
proč to někdo zrovna takhle sestavil
měl to být trezor
binárních kódů
nebo snad potemnělá bota
se štěrbinou
pro vstup duší
otevřená k východu
pro pohlazení letního slunovratu
který projde patou?
náhle mne cosi trefilo
to když Gavrinis vyšla
zpoza gnómonu
v křiklavé košili
pojídala třešně z pytlíku
a pecky střílela jen tak
kolem sebe
doruda zbarvenými prsty
jimiž občas nevědomky
škrábla mé srdce
oči jasné jako voda
její hrdlo bylo teple hnědé
vsazené v bělostné blůze
kterou spínala skvrnitá ryba z keramiky
s otevřeným okem
druhé šibalsky přivřené
plovoucí s každým nádechem
skrývajíc moudrost
podivuhodným způsobem
jež muž nikdy nepochopí
usmála se
jeden z mých předků
také vlastnil takovou observatoř
vyměnila jsem ji za mušli
s deklinací čáry
z hvězdy do středu země
co vás protne
pak napíchla mé smysly
a doslova vyrvala
ze slova hřích všechnu chuť
přejela rukou jemně po kůži
šťávou zbarvila mou hruď
já cítil její třešňový dech v mém
a krk se svíral její blízkostí
vy můj badateli
odložte už tu zeď z flanele
tak prosté to bylo
její oči zakryl žíznivý lesk
a v lipách se rozprostřela
melancholicky vášnivá vůně neděle...
pískovcových monolitů
se vznáší prach
jako slunný závoj duhových barev
a já marně přemýšlím
proč to někdo zrovna takhle sestavil
měl to být trezor
binárních kódů
nebo snad potemnělá bota
se štěrbinou
pro vstup duší
otevřená k východu
pro pohlazení letního slunovratu
který projde patou?
náhle mne cosi trefilo
to když Gavrinis vyšla
zpoza gnómonu
v křiklavé košili
pojídala třešně z pytlíku
a pecky střílela jen tak
kolem sebe
doruda zbarvenými prsty
jimiž občas nevědomky
škrábla mé srdce
oči jasné jako voda
její hrdlo bylo teple hnědé
vsazené v bělostné blůze
kterou spínala skvrnitá ryba z keramiky
s otevřeným okem
druhé šibalsky přivřené
plovoucí s každým nádechem
skrývajíc moudrost
podivuhodným způsobem
jež muž nikdy nepochopí
usmála se
jeden z mých předků
také vlastnil takovou observatoř
vyměnila jsem ji za mušli
s deklinací čáry
z hvězdy do středu země
co vás protne
pak napíchla mé smysly
a doslova vyrvala
ze slova hřích všechnu chuť
přejela rukou jemně po kůži
šťávou zbarvila mou hruď
já cítil její třešňový dech v mém
a krk se svíral její blízkostí
vy můj badateli
odložte už tu zeď z flanele
tak prosté to bylo
její oči zakryl žíznivý lesk
a v lipách se rozprostřela
melancholicky vášnivá vůně neděle...
Tipů: 19
» 12.01.14
» komentářů: 11
» čteno: 593(17)
» posláno: 0
» nahlásit
» 12.01.2014 - 17:36
tak se usmívám, nad každým slovem a větou...skvělá báseň...(jdu na třešně) :-)
» 12.01.2014 - 17:42
nad seskupením
pískovsových monolitů
drápu kódy do linorytu
měl to být trezor
binárních kódů
ty neznám
tak kalím vodu
pískovsových monolitů
drápu kódy do linorytu
měl to být trezor
binárních kódů
ty neznám
tak kalím vodu
» 12.01.2014 - 19:44
krizekkk
Pane enigmane, mám pro Vás ST.
» 14.01.2014 - 06:38
Guanti Rosi
Díky za další krásný úlet. ST
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: krej čo vím... | Následující: poprask v aquá/ryju...