Víla z lesa

Seděl sám
kde louka kvete
byl svůj pán
tam ve svém světě

otrhaný v džínách
prostovlasý
kde je všechno jinak
jen on a lesy

snad to byla víla
nebo lesů kněžna
najednou tu byla
krásná , něžná

roztomile nesmělá
přisedla si
rukou pak si pročísla
dlouhé vlasy

osud té hry principál
šibalsky se pousmál

pohlédli si do očí
vytratil se svět
byli němým sousoším
kde zbytečných je vět

všechno o čem snil
našel v jejím pohledu
lásku ,něhu taky cit
nespoutanou pohodu

seděli tak vedle sebe
vnímal vůni její kůže
oba měli stejné nebe
těla stejných tužeb

něžný dotek její ruky
v polibek se semkly rty
poeta a jeho víla
v láskyplném objetí

možná vítr neposeda
nebo ona sama
lehounce ji sukni zvedá
někam nad kolena

tužicí tak po spojení
v dotycích a mazlení
vášní zcela pohlceni
oddali se milování

po tváři ji pohladil
oči když se potkaly
na duši mu padl stín
poznal , že už odchází

možná to byl jenom sen
který přijde nad ránem
odešla jak k noci den
z údolí hor teplý fén

sedíce dál pod stromem
do odřeného notesu
jen na oko opuštěn
zapisuje střípky snů

až ji někdy potkáte
za nevěru nesuďte ji
tyhle víly vlasaté
jenom trochu lásky chtějí

vyřiďte ji prosím Vás
tam u lesa kde šumí řeka
ponořený v básničkách
někdo na ní pořád čeká