Zdi / 1971 /

***


ještě mohu psát
ještě se mohu propadat
do slepoty odpoledního slunce
nemám rád ty pohledy
vyčítavých bílých zdí
lemujících pozemek nemocnic
ve vnitřních zahradách
plných barevných květů a světla
když z otevřených oken polykám
ty zastřené obrazy zborcených komínů
chátrající parní pilu
na srázu pod lesem
co věští slávu podlouhlému kopci
ve tvaru panenského prsu
odkvétajícím stromům na
konci září …



***

byla jsi celá bílá
v pavučinách babího léta
zapomenutá zdravotní sestra
na bezejmenné psychiatrii
mezi chátrajícími stěnami
chodeb a pokojů
kdy jsem toužil po jediném
probudit v tobě spící lásku
každým pohledem a slovem
které bych vyslovil
do tvé otevřené duše
pavouci snů
na bílých stěnách spřádali
děsivé sítě o tvé nahotě
milování uprostřed
teplé noci
o odchodech bosých nohou
do studícího rána
plného světla a zaříkání
naprotiv pomluvám a pálícím výčitkám
těch co na nás žalovali
v té pohnuté době
kdy hořely slunečnice záští
v hradbách dlouhých chodeb a stěn
… byla jsi nádherně živá
až jsem každou noc krvácel
svou bělobou
do zdrchaných prostěradel
touhu probdělých nocí
ty však jsi stále rozdávala
herecké úsměvy na všechny strany
známého světa
na zařeknutí dobrého slova
na poušť půlnoční přísahy
kdy se probouzelo
všechno zakřiknuté tajemství
v bolící duši blázna
a směřovalo za tebou …


***


každý den a každou noc
hodinu po hodině
jsem snil o tobě a svobodě
mezi tvými dlouhými stehny
v náručí černé tmy
která by nás ukryla
před zvídavými pohledy
všech přítomných lidí

… počítal jsem dlouhé minuty
kdy nás vypustí z mřížoví
stěn pokoje
nemocniční cely
do útrob obtékající zahrady
bílé sestry
přísné dešťové obláčky
nás bedlivě doprovázely
po všech cestách a cestičkách
pod hradby stromů
kde jsme zažívali iluzorní svobodu
že nás nikdo nevidí a nenajde
až do sklonku dne
kdy nás začali shánět husími pruty
do ohrad zdí vyčpělých pokojů
zas na dlouhé hodiny samomluvy
a vynucených samotoků
při vlhkých snech
o touhách vlčích samců
po klínech panen …
tma pokojů se naplnila
rámusem přilétajících čertů a démonů
jitřících naši bolavějící mysl
upoutanou v řemenech
uklidňujících prášků a sedativ
na krátké minuty propadání do tmy
ve které nebylo nic
jen občas tmu probleskla
vztyčená ženská prsa
lemující cesty obložené
kvetoucími ženskými klíny
bílými lekníny tužeb
znovu probdělé noci


***