Roček Dva Tisíce XIV.

Lžíce tmy,
cinkají o prázdno,
zavěšené nad ústy,
která líbají přísvit
srdcových břehů.

Cinkot skleněných třešní,
nutí slepé oči
k obtížnějším
akrobatickým úkonům,
sáhnout si do samotné duše.

Okapové roury
místo zadnic,
Už leze!
křičí pán hmoty.

Dav oživlých ledových sousoší
se rozpustí v té těžké chvíli
a na svět se ze skořápek betonu
směje malý Roček Dva Tisíce XIV.


Popřejme mu dobrou vládu...


...ať se má k světu!