Smutná báseň

Hrobu se nebojím
ač je tam chlad
je však jisté
že klid a mír
našly domov
v tom tichém místě

ale lásky se bojím
lásky převeliké
jež rozvírá klín
a k srdci jak had
se vine

bojím se vzdechů
hebkých krajek
ku hvězdám letů
procházek rájem
i rudých retů
dotyků chvatných
i marných snů
co k zemi vrátí
z cest k nebesům

jazyků které tančí
po kůži bílé
těch já se bojím
každičké chvíle
lásky v plné zbroji
i pevných pout
se bojím
jež zná kout
ta láska zlomyslná
za žhavých nocí
jen a jen ona

děsím se toho
opět ztratit
duši drahou
a za živa mřít
s představou
že jen v jámě
najdu klid

nežli přijít
o bytost blízkou
to jíti raděj
s bledou dívkou
v bílém závoji
a hladit chladné
její skráně
té já se nebojím
vždyť stesky
všechny zahojí

hrobu
toho já se nebojím...