Lovy beze zbraní

Svatojánci
» autorka: střelkyně1
Strmé, do běla rozžhavené vápencové skály Pálavy svítí proti modru oblohy, horký vzduch se tetelivě chvěje, spálená tráva praská pod nohama.
Slunce plápolá.
Šplháme s kamerami po skalních převisech a mezi průrvami jako těžkopádní brouci, jazyk se lepí na vyschlé patro, podrážky klouzají po zvětralém vápenci. Oslnivý kruh, rozplývající se rudě do oblohy, jako by se k nám stále přibližoval. A my k němu vystupujeme každým krokem, každým klopýtnutím, každým pádem a on nám metá do tváří, očí i zad oheň.
Stádo vzácných zvířat, koz bezoárových, které u nás najdeme jen tady, v Pavlovských skalách, tyčících se jako býčí hřbet z úrodné jihomoravské roviny, před námi prchá, ale my se nevzdáváme, klopýtáme za jejich dlouhými rohy, které se ve výhni poledne blýskají jako turecké šavle, krademe si záběr po záběru.
Hluboko pod námi se převalují zelené vlny lužních lesů, líně se plouží Dyje, hluboko pod námi táhnou od paty skal nekonečné pásy vinic, připomínající napjaté nitky osnovy tkalcovského stavu, jehož rám srůstá s obzorem.
Už si ani nestíráme pot, který nám stéká po spálených tvářích, ženeme se kupředu, nahoru a dolů za přízrakem vábících rohů, které se hned propadají do země, hned z ní vyrůstají, kývavé lákavé stvoly, ďábelská znamení skal, jejichž věky zbrázděné strže a propasti na nás nepřítomně hledí jako bílé tváře sfing.
Už pátý, šestý den, od rozbřesku, v jehož čirém světle nám několik metrů nad hlavami létají skřivani, přes poledne, v němž se z blízké bučiny ozve dudkovo du-du a kolem čel nás šlehne jeho bílá korunka, přes pálavské poledne, kdy si slunce sedne zeširoka do skal, horce se v nich rozvalí jako pohanský bůh, kterého před tisíciletími právě tato věstonická země tolik vzývala, přikryje řeřavou tlapou vše živé a vpustí na skalní pěšiny, do žlutých stébel trav a kamenných chodníčků milióny a milióny svých červenočerných poddaných, slunéček sedmitečných, jejichž lezoucí řekou se brodíme a divíme se jí.
A potom přijde večer.
Sluneční bůh se zvedá ze svých vápencových trůnů a odchází za horu Děvín, jeho karmínová přilba s chocholem zlata se ještě chvíli pohupuje nad hradbami skal a pak se propadá do jejich zřícenin.
Spálená krajina si vydechne a svlaží čelo sporými kapkami rosy, horské chrpy, hvozdíky, rozrazily, netřesky, rozchodníky, ožanky, toliky, arony, celá ta skromná a chudá armáda skalniček, zvedne stvoly a zjeví se udivenému oku. Skály dosud smrtelně bledé a bílé, zazáří na chvíli barvami, přes které se pomalu přelévá večer a přichází noc.
Pramínek vody padne chladivě do vyschlých hrdel, ale večeře nechutná. Jsou tu přeci jiné rozkoše!
Rozložená polní lůžka na podlaze lovecké chaty vábí k uzoufání.
Padáme na ně jako podťati, slastně si protahujeme údy, František ospale vdechuje cigaretový kouř, Vlastík si maže spálená záda olejem, Heřman něco říká horkem znaveným jazykem, ale oči se zavírají, ani ho neposloucháme.
Měsíční tma.
Před chatou, stojící na samém úpatí hory, koncertuje svým grrrrrrrrr – grrrrrrrrr cvrčilka, malý ptáček, který sem zalétnul někam z rákosin blízké Dyje a vítá svým zpěvem první a tisící hvězdu.
Rozbil mi skleněný zámeček usínání.
Okna máme otevřena dokořán, krade se jimi za námi noc, vůně lesa, kvetoucích malin, odkvetlých akátů a uschlých trav, zvučné ticho usínající země, na jehož konci kdesi slabě hrká potůček.
-to byl zase den! – říkám a čekám na odpověď.
Ale ta nepřichází.
Chlapci spí, jako kdyby je do vody hodil.
ürrrrrr – orrrrr –ürrrrr – orrrr…
Neusnu, ne, teď už, třeba se únavou sotva hýbám, neusnu.
Zvedám se z lůžka, otvírám dveře do vedlejší místnosti, opatrně za sebou přivírám a jdu k oknu.
Měsíc hladí svým bledým světlem špičky smrků a temné koruny buků, noc dýchá teplem, cvrčilka zpívá, potůček si s ní z dálky povídá.
Ale co to? Je tu ještě jiný zvuk!
Napínám uši a slyším! To hvízdavé chrčení jako by vycházelo z nitra chaty, odněkud z jejího srdce, které je zakopáno někde pod podlahou. Šalandami bloudí jakýsi chroptící fantóm.
Jdu za jeho hlasem, pěkně po špičkách, dopadnu ho, odhalím jeho tajemství!
Krok za krokem se šinu tmou, už jsem u něj, mám ho! A potom zakopnu a padám.
-herdek, Míšo, nechej toho ponocování a jdi spát! –
Zvedám se a cosi omluvně koktám.
Šlápl jsem na spícího Vlastíka.
Pěkní fantómové! Chrápající kamarádi! Kamarádi propadlí beznadějně do říše snů, spící kamarádi, spálení sluncem, nemytí a nečesaní, kamarádi tuláci, kteří už pátý měsíc nevědí, co je to postel vonící bílým prostěradlem, ušlí kamarádi, v jejíchž tvářích žhne od rozbřesku do večera nepokojný svit, bratříčci kukaččina volání a přátelé bekajících srnců., ospalí kamarádi, vyskakující den co den ze spacích pytlů a plesniviny dek, jen proto, aby zastihly východ slunce a probuzení ptáka, kamarádi, v jejichž očích jsem už tak často zahlédl opatrně skrývanou samotu, únavu a stesk.

František, věčný organizátor a iniciátor, živý počítač záběrů, který se nikdy nedopočítá, protože ony prostě nikdy nekončí, veselý František, bavící společnost desítkami loveckých historek, šťastný František, který ulovil záběr překrásného stehlíka, sklánějícího hlavičku ke stříbru potoka, nervózní František, neustále obracející oči k zatahující se obloze. František s očima na ciferníku hodinek, v jejích ubíhavých ručičkách je skryt východ i západ slunce, ten nešťastný František, jemuž se ve zmatku nepodařilo zaostřit objektiv právě v tom okamžiku, kdy se z houští, přímo pod posedem, vynořila bachyně se selátky.

Heřman, jdoucí dny a týdny těchto měsíců neúnavně jako stroj, stále v rukou něco drží, ať už je to kamera, volant, nebo stativ, Heřman, brodící se po pás ledovou vodou řeky Punkvy, lezoucí za jestřábem na vysoký topol – jednou rukou se zachytává větví, druhou svírá těžkou kameru, Heřman chlap, sklánějící se s úsměvem od ucha k uchu nad plným talířem, ale i Heřman kluk, mazlící se s čerstvě zrozeným jehňátkem, Heřman s okem vtisknutým do hledáčku kamery a s prstem přeopatrně se kradoucím k páčce spouště. Heřman šofér, který už přestal počítat najeté kilometry a Heřman táta, tak často vzpomínající na svoji malou Barunku a černookého Martina, jak asi tráví prázdniny na chalupě tam kdesi v beskydských kopcích nedaleko Těšína.

A potom je tu Vlastík, dobrá duše štábu, jehož si doposud nevzala do pařátů špatná nálada, nejmladší z nás, nedávno s námi oslavil pětatřicet, mlčenlivý a vždycky spolehlivý přítel, Vlastík s kamerou a stativem na rameni, šlapající do kopců a strání,Vlastík neustále vláčející obrovskou aktovku naditou papíry, kterou nikdy nedá z ruky, trpělivý Vlastík, kterému je každá práce dobrá, Vlastík zametající podlahu a umývající nádobí,spáč Vlastík, típající ještě za tmy náš drnčící tulácký budíček, aby vzápětí skočil rovnýma nohama z postele a přemáhaje tíhu víček budil svým pokojným hlasem i ostatní, Vlastík klid, když se schyluje k bouři, Vlastík dobré slovo, Vlastík opora a povzbuzení.
František, Heřman, Vlastík.
Kamarádi.
Plující měsíc nakukuje špehýrkou okýnka a kreslí jim po oddechujících tvářích mramorové a modré stíny.
Konečně jste se zastavili, chlapci! Kde teď bloudíte? Kam vás zavedly barevné pěšiny snů? Proč se Františku neklidně otáčíš z boku na bok? Pachtíte se znovu, vyprahlí a žízniví, po skalách udusaných kopyty slunečního hřebce? Nebo jste našli cestu domů, do města mezi dvěma řekami, nad kterými vyrůstají do oblohy sloupy dýmů?
Ptáček, ukrytý v houštinách, umlkl.
Půjdu na chvíli ven.
Po špičkách obcházím lůžka a otvírám dveře, abych se nadechl modravého tepla noci.
Mýtina před chatou je z mléčného skla, ve kterém bloudí světlo i stín.
Kdo říká, že je les v noci tichý? Zavřu oči. Jaképak ticho?. Slyším zem, která si šeptá s kořínky a kořeny, slyším oddechování mezi nimi schoulených kožíšků., skřípot rostoucích trav a vzdech protahující se větve, slyším měsíční pohlazení listu, šelest sovích letek tam kdesi hluboko v lese, těžká oddychování narovnávajícího se stébla, žblunknutí kapky rosy, kterou sípavě pije hlína, prasknutí kukly a šustot zbloudilého čmeláčího křídla, a ještě slyším tichounké a opatrné našlapávaní vlastního srdce, které obchází po špičkách ten nejsličnější revír, jehož jméno je Mlčení.

Ze tmy houštin vyletí jiskra, poskakující nocí jako žlutozelená bludička, tančí po hranicích stínů a pak velikým obloukem padá do trávy.
Svatojánek, očičko noci, živý střípek měsíce, pohádková včelka, vyletující z teplého česna červencové tmy!
Jdu za ním, klekám si, putuji prsty ke kořínkům stébel, rozhrnuji stonky, napínám zrak.Tráva mi pláče před očima.Světélkující slzičky stékají po stéblech k zemi a odtud se roní vzhůru, jako by si je vábil měsíční svit, jakoby je přitahovala moje dlaň.Prýští mi z pod ní jako čarovné perly, hned zasvítí, hned zhasínají, miniaturní lampičky, jejichž něžná záře mě udiveně vede k dětství.Hrábnu do nich plnýma rukama jako do truhly s poklady, češu travám konečky prstů a broučci se hemží, kříží si blikavě cesty, kývají se na stopkách metlic a pak se neslyšně a měkce vznesou a zakrouží mi svítícími lucerničkami svých tělíček kolem hlavy.
Rojení světýlek a dychtění srdce.
Teplá noc a oddychující se kamarádi.
Hlubina bezpečnosti a ráj světla.
Svatojánek.
Mám ho v dlani, přelézá mi řeky vrypů, které prý znamenají osud, sune se do jezírka mezi palcem a ukazováčkem, svítí.
A pak se vydá na dlouhou cestu ke špičce ukazováčku, popoleze, zastaví se, znovu kupředu a nové zastavení.
Zvedám ukazováček proti nebi. Svítí mi na něm malá hvězdička, teď zhasíná, ale znovu zazáří a hebce se vznese vzhůru, přímo ke svým nebeským sestrám.
Šumot potůčku a tíha víček.
Překračuji Vlastíka a ukládám se na své lůžko mezi Františka a Heřmana. Paži pod hlavou hledím do tmy stropu.
Kde je ta otrhaná a ušmudlaná knížka a co se mi v ní tenkrát nejvíce líbilo?
Kde je ta věta, kterou jsem si tolikrát slabikoval, kam se mi jen za ta léta zatoulala?
Pokojný dech kamarádů a bílá dlaň měsíce na čele.
Líbezná krajina a líbezná země.
Kde je ta věta? Mám ji, mám!
… a broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy veliký dostatek.
A tatínek si liboval, že jest hezky teploučko, a Brouček také, a krčil se, že ho ani nebylo vidět. A usnuli a spali a spali a spali. Dobře se jim spalo…
Tipů: 13
» 10.12.13
» komentářů: 6
» čteno: 619(15)
» posláno: 0


» 11.12.2013 - 11:08
Vzpomínky tvého otce jsou krásné - ST
Zajímalo by mě nakolik jsou autentické, tuším, že tvůj vklad nebude spočívat jen v pouhém přepisu...
» 11.12.2013 - 12:28
...pěkně se četla!
ST
» 11.12.2013 - 19:05
tak jdu ...mlčenlivá, s těma mužskejma do kopce a fotím...
» 15.12.2013 - 22:56
Jsou i básně v próze.
Toto je jedna z nich...
*
» 16.12.2013 - 00:36
pěkná pocitovka
» 05.01.2014 - 17:43
Karafiátovy Broučci, knížka mého dětství.. Pálavské kopce, krajina mého života.. povídání Tvého táty, slova mého srdce.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Lovy beze zbraní | Následující: Lovy beze zbraní
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Sefer [1]
nováčci
Sefer


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.