Darovanému koni...

Tam venku sníh, zde teplá pec
kdys v domě strýce Blažeje
pak já a Milan, bratranec
v čas Vánoc, dárků, naděje

Snad pět nám bylo, sotva víc,
že doba právě zasvěcená
pro dárky a světlo svíc
tiší jsme dnes jako pěna

S dýmkou táta na pohovce
kuchyň, mamka, teta Klár,
babička ze strany otce
kouzel znalá prý a čar

Ježíšek na zlatém lanu
snad spustil se již do síně,
k narození Kristu pánu
zapělo se v rodině

Houpací kůň, krásný vraník
hříva, ocas, noha v cval...
že dnes ještě, být prozaik,
i fejeton bych o něm psal

Dárek možná pro Milana
leč neprobudil dětský vděk
idyla rázem rozcuchána
za ohňostroje prskavek

Málem kanárek spad s bidla,
kop Milan koně, spustí křik
"dyť sem zíkal ze chcu simla"
(trochu si šlapal na jazyk)

V jeho ruce záblesk kovu,
chytí ocas, nůžky...šmik,
teta ztuhla v poloslovu
na všech tvářích otazník

Babička, ač hodná žena,
v ustrnutí nad tím vztekem
jak polednice od Erbena
ortel vyřkla nad dítětem

„Černou že jsi napad rasu
krok pěší nedobude trůn
a z žíní koně bez ocasu
ať smyčec je ku tření strun“

Stalo se. Princeznu Teklu
já na vraníku za potyčky
mečem hájil z papundeklu
A Milan? Vrzal na housličky
*
Ať k přísloví se závěr kloní:
Dar přijmi s barvou tou či tou
a dodám jen, že díky koni
je Milan známým houslistou