Dva roky s Tebou

Světlo majáku kdesi v dáli,
proč mě tak láká, proč mě tak vábí.
Stejně tak jsem se kdysi ptala,
zda láska na dálku nebude zrada.

Po dvou letech již se neptám,
maximálně občas reptám,
a to, když tě nevidím
a nevím, kdy tě políbím.

Za tu dobu co se známe,
se pořád stejně rádi máme,
občas je to trochu dřina,
jindy zase pěkná psina.

Hrajem vlastní divadlo,
koho by to napadlo.
My dva spolu v hlavní roli,
kdo ví, kdo tu koho školí.

Máme vlastní inscenaci,
nejsme totiž ledajací,
scénář píše nám sám život,
je to tudíž pestré čtivo.

Za dva roky, co jsme spolu,
dostali jsme tvrdou školu,
ustáli jsme všechny hádky,
začali číst mezi řádky.

Nevím, kde bez tebe bych byla,
sama sobě bych jen zbyla.
Bez něhy, lásky, podpory,
pozbyla bych opory.

Jsem vážně vděčná, že tě mám,
že tě vůbec taky znám,
a že ten dnešní krásný den,
je dnem naším pouze jen.

Co říct bych ti teď mohla více,
když už tu tak směle bdíce,
sepisuji historii,
naší lásky symfonii.

Děkuji, že jsi tu pro mě,
stále, v jakékoli době,
miluji Tě, lásko moje,
a vždycky budu jenom Tvoje.

Už vím, proč mě to světlo v dáli,
tolik láká, tolik vábí,
tím světlem majáku jsi totiž ty,
dáváš mi procitnout z věčné tmy.