Odchod

Po rozevlátých
flanelových střechách,
tiše našlapují vrazi
v maskách hrůzy.

Jsou tak tišší,
že jejich
špendlíkové hlavičky,
slyšíte rozmlouvat
v šepotu vánku.

Střechy se vzdouvají,
čekají, až je vypere déšť;
jsou špinavé od
výkalů znetvořených holubic,
ale to nikdo bohužel neovlivní.

Stvořitel se dívá
očima, které pamatují
doby kamenné,
ale i první světovou válku...

Je tuze starý,
ruce se mu klepou,
kosti vržou v těle,
jeho obličej uvadá
jako smrtelný květ.

Jako dítě byl nejkrásnější
chlapec široko daleko;
nyní si na něj Osud
chystá kosu.

Stvořitel umírá,
vrazi se blíží...

A skryti za děsivými maskami
popravují zlý svět
utopením sluneční báně.


Světlo a teplo odchází se Stvořitelem,
a doba jak ji známe,
je minulostí
v koši ze tmy a mrazu,
kde vše živé,
je po smrti...