Vraťte nám život

On a já
zas o románek míň
dny a noci brečení
láska skončená
ztracená, prohraná,
vlastní vinou.
A proto brečení
a kámen v krku
alkohol a špatná slova
nervy, pláč a strach.
Co říct dál? Nic.
Už nemám slova
jen slzy, nic než slzy
a pocit na umření
nenávidím sebe sama
strašný trest za opilství
proč jsem byla tak zlá?
Proč jsem mu ublížila
a zahubila sebe.
Bez něho jsem mrtvola
opuštěná, znemožněná,
prašivá mrtvola,
která stále miluje
a neví, co dál
jen né žít takhle.
„Konec?“ „Bohužel jo.“
„A nejde to napravit?“
„Už ne.“ „Proč ne?“
„Já už nechci.“
Kop! Kop! Kop!
Rány pod pás,
zkopal živou v mrtvolu
několika slovy pohrdání.
Život mrtvoly
život prázdnoty
jen existovat? Ne!
Zabil lásku – jen tu k ní
„na vyléčení svízelí
je práce lepší než whisky“
řekl kdosi kdysi
a co je dobré na
vyléčení z velký lásky?!
Zakaž milujícímu
aby miloval…
přikaž lhostejnému lásku
k mrtvole…
strašná samota
jen práce, lidi
dobrý lidi snad pomůžou
vyhrabat se za nějaký čas
z toho hrobu
kam jí zahrabal svou nenávistí?
Ne, ona sebe zahrabala.
Proč nejde vrátit čas,
bez alkoholu, a bez těch slov
ale s ním, s NÍM.
Proč?!!!

A cvičit, mořit tělo
třeba do padnutí
vyhnat ze sebe ten žal
přečíst všechny knížky
slyšet všechnu hudbu
tvořit novou na varhany
dívat se po hezkých klucích
a mužských…
hrabat se z toho mělkého hrobu…

a venku tak krásně bílo
hustě chumelí
třpytivé kusy sněhu
jsem celá bílá
mám sníh ve vlasech
i na šatech, je mi fajn,
ťapu v závějích
jak malá holka
jů, a mám chuť ho jíst
probouzím se k životu
cvičím, tančím,
spousta holek se mnou
lidi, ze mě ještě bude kočka!
Mrtvoly patří do hrobu
ale já jsem na zemi
hrabu se ven
tady jsem!!!