Starý dub

Starý dub I. – předjaří

Žhne první slunko.
Předjaří.
Rozmrzá podmáčený luh,
vítr se honí nazdařbůh,
v čase, kdy nejsou komáři.

Dub.
Starý,
rozbrázděný kmen
větvemi řídce obalen,
zlomený z boku do pahýlu,
jakoby ztratil chuť i víru.

Ramena nesou těžké paže.
A život? Jaký přelud, stín!
Žádný trik zastřít nedokáže,
žes´ viděl smrti do hlubin.

… Že štěstí
byl jen okamžik…

Všechny dny loudají se rokem,
i příští projdou
stejným krokem;
v samotě - zavedený zvyk.

Les žije,
voní jara stopy….
okolí stesk tvůj nepochopí
a svět tak cize vzdálený
dál raší svými pupeny.

V bujarých větvích tančí nebe
a ty si hledáš tichou skrýš!

Dokud sám
neobjevíš sebe,
dokud sám sebe
nevzkřísíš.



Starý dub II. – letní rozkvět

Procházím svoji známou trasu
od mokřin do lesa a dál
do impéria ptačích hlasů,
které bych ani nepoznal.

Z daleka voní šťáva z lučin,
zlatavé slunce dává svit
příroda před očima pučí,
Však - je to léto jak má být?

Kde je? Ten holý, mrtvý zpola
dub, který tenkrát vedle mě,
zoufale o záchranu volal?
Hledám ho v stínech zeleně.

Čím to, že datel jednoduše
staccatem oznamuje drrrt,
když souškám sahá na dno duše;
a bolu stáří plaší smrt?

Jak mohou tiše bez vyzvání
roztančit lesní menuet
větvičky střemch, které se sklání
až květu dotýká se květ?


Nad hlavou kupy vzdušných tvarů
bělostně svítí v letním žáru,

Ten tam je oblak rmutné šedi,
když paměť navrací mě zpět
na okno, v kterém dívka sedí
na její sladký, hebký ret.



Jen se mé srdce, srdce zkroť!
To její slova v listí šumu,
vznáší se jak oblačná loď:
bez zátěže i bez rozumu;
jen se mé srdce, ztiš a zkroť!

Cit, který nezná lásky příval,
prázdným a lichým připadá.
Léto tu je
a je, jak bývá.
A je v něm štěstí přísada.