Vila

Stará vila barokní, svědek časů odvleklých
vyvolává lásku i podivný úctyhodný strach.
Předci mí čekají s dojetím celým stoletím
když halou a schodištěm dřevem obloženým,
se zábradlím masivním, osaměle procházím.

Procházím minulostí mých předků dávných
oblečenou v pavučinovém a zaprášeném rouchu
v koutě haly ještě stojí zapomenutá pradědova hůl.
Čalouněné židle a křesla vetchá, však bytelný je stůl
odřený od talířů a sklenic, tisíců honosných hostin.
Příborník kdysi prosklený, poháry i talíři obydlený
v prachu stojí zšedivělý, bez kování, bez dvířek
a krb, vyhaslý pozůstatek něčích vzpomínek.
Z postele železná péra zvědavě vykukují
zkázu lidí, věcí i tu svojí tiše pozorují.

V kuchyni v přízemí starý sporák na dřevo
v salónech však kamna kachlová, parádní
pavučiny visící z obrovských mosazných lustrů
červotoči hledají v dubových knihovnách cestu.
Trubky rzí ucpané dnem i nocí buší a úpí
voda v nich uvězněná již desítky let smutní.

Stoupám po vrzajících schodech na setmělou půdu
babičky dětská postýlka, krásná kovová s andílkem v čele
a staré dřevěné hračky s barvou oloupanou
věky usměvavé panenky bez očí, hlav či bez rukou
oblečené ve zpráchnivělých šatičkách.

A co zahrada? Ó zahrada kdysi kvetoucí…
jezírko pamatujíc lekníny, dnes hustá břečka bahna a trav
lavička pohlcená nenasytnými keři, které ji chamtivě objímají
a fontánka před vstupními honosnými schody, částečně zbořená.
Jen sklep zbývá, odvahu však ztrácím, co mě tam asi čeká?
Jdu po špičkách, pomalu dovnitř se vracím, staroby se lekám.

Celá tato krásná stará vila je jak nostalgická archa života
archa ztracených předků, vzpomínek, pocitů…
pocitů, jimž jen tak tichounce naslouchám
a do prachového oparu pošeptám:
Pradědečku, ještě já jsem tu!
Vilou vánek studeně zavane, line se příjemná melodie
snad prapradědečkova hlubokého hlasu:
Buď vítána, děvče, buď vítána a zůstaň
navěky už s námi
a obnov zašlou krásu!