Třpytivá

Průsvitné kužele stíny vrhají předlouhé
slepé oko myšlenky, snímání jest pouhé
vnořování úžasných staletých věků v pláč
ptáme se snad nebožtíků, co jsme zač?

Záhadná plošina krajinou snů proplouvá
noří se do stratosféry mysl vesmírná
vstupujíc do zemské tíže, neklející vhled
stříbrné ostří očí, divoká nesourodá změť.

Září zážeh všemi směry a duhovými blesky
světlo a teplo s bájnými pravěkými lesky
laserový déšť, kapky, stesky, nehynoucí řež
slévají se oceány divů, planety a galaxie než…

Vzdychá, dýchá, je tak živá, krásná, divá
lehce otáčí se tmou, zářivá, světlem oděná
žasni, dívej se, jak světem míchá ta mrcha
jsoucí, nádherná, třpytivá a zlá, lidská pýcha.