Dívka samoty

V samotě dívka sedí,
do prázdna tiše hledí.
Sedí sama a tiše,
ruka jí po papíře píše.
Psaním se zbavuje smutku,
poté jí je lépe vskutku.
Co chvíli jí slza z očí ukápne,
bojí se, že to sama nezvládne.
Na srdci ji bolest tíží,
bojí se, že jí to ublíží.
Těžká jako kameny,
s pocitem viny.
City zchladnou jako led na pólu,
nikdy si už nic nepřipustí k tělu.
Úsměv se jí nevrátí,
jas z očí se vytratí.
Z rtíků úzké čárky se stanou,
z očí jen slzy pokapou.
Ty slzy velké jako hrách,
ty rty šedé jako prach.
Ty oči jako vyhasínající plamínky,
ta duše polo-umírající dívenky.