V kleci zrcadel

Chybou nejsi Ty, ani já…
Jen v historii vnímání
rok hadího souzení
zvažuje každé váhání

ze strany na stranu,
z vnějšku dovnitř,
bolest poroučí –
jen se vykřič!

Rvou noc na cáry
decibely ticha,
na koloběžce myšlenek
duše v sklence vzdychá

Rezignace křesla
polyká další zprávy,
jícen snů stávkuje,
začíná Tě dávit

Odcizená čokoláda
v kapse hluchých lidí
je to, co dneska zebe,
to, co slepí vidí

Je pozdě na med u pusy,
ústa už zhořkla hněvem,
nenávist nelze zastavit,
stala se jejím jedem

Pryč je lásky snažení,
všechny dary otců,
falešné hrátky se sluncem
plné ostrých bodců

Nehledej viníka, kde není,
vrať se k plenkám zrození,
uvařený černý čaj
nemůže za své sázení

Tak dlouho chodil v horkém
z porcelánu křehký hrnek,
až se ucho utrhlo,
na dně jen pár zrnek

střepů života

(Ale střepy prý přinášejí štěstí)