1.část, Poznal jsem anděla

Poznal jsem anděla, přemocného anděla, prováděl mne životem, každou slzu mi utíral, existoval pro mě a já pro něho, neznal jsem lepšího anděla, to lidé si z anděla udělali něco jiného, podvádí se, zrazují, nesnáší se. Dřív jsme byli šťastni a teď? Žárlíme na sebe, i když víme že nám na sobě nesmírně záleží, to anděl nás učinil Šťastným, učinil nám úsměv na tváři, tak proč ho zradit. Nenazývej anděla tím, komu řekneš ‚ahoj‘ a v dálce slyšíš to ‚ahoj‘, které si v tu danou dobu vyslovil ještě jednou, podruhé. Každé slovo, které anděl řekne je jasné, zářivé. Anděl je stále s tebou, je jako hromosvod, který na střeše sedí, nevidíme jeho tvář, ani neslyšíme, ale my víme že je s námi, a ochraňuje nás před zlým, nikdy nás neopustí. Sen, příběh ve tvém srdci, i tam anděl vlétne, vždycky kladně, optimisticky, mile, pomůže ti i tam, i když tě polapil čtyřhlavý drak či tě zasáhl tunový tank, jeho křídla budou větší než všechny špatnosti. Věřit znamená, že i ten nejbláznivější sen se stane skutečností. . .. Žádný anděl si nespojuje člověka s internetem. Internet je ďábel jejíž černá křídla putují do mozku natolik, že dokáže ztratit věcnou i cenou věc, srdce! Anděl neodsoudí druhého člověka! Každý člověk je originální tím jedinečným způsobem a proto respektuje každou osobnost, každého člověka.

Byl večer a já se anděla ptal: „Proč jsme tací smutní, proč jsou lidé, tak neskutečně smutní.“ Anděl mi odpověděl dlouhým mluvením: ‚Člověk na zem přišel, v ten nejhorší den.“ „To příroda vládla světu?“ řekl jsem.
„Myslím tím, kdyby člověk nepřišel, byla by matka zem, stále tak jasná, barevná. Přišel člověk a jak říkali Májové: ‚Zemi si ničí lidé jen a jen sami‘. Už ani ti ptáci tak nezpívají, vítr už tak štastně nevane.. Myslíme si že jsme nepřemožitelní, ale stačí jedno zemětřesení, jeden hrozný výbuch, a my lidé jsme zase na začátku. To matka země nás má v náručí. Jsme jako jiskry v planém ohni, jsme jako mravenci v mraveništi, ale ne naopak. Tak proč si myslíme, že jsme nejdobrosrdečnějšími? Nebýt psů, tak si to také stále myslíme, ale pouze pes miluje páníčka více než sebe. To pes podá tlapu, i když je sám v ohrožení. To člověk nedovede, srdce člověka říká ano, ale rozum, ten nejnáladovější tvor si vždycky najde něco sobeckého. Srdce člověka nejsou jen dvě komory, dvě síně, v srdci je něco víc, něco, co ještě žádný živí neobjevil. Srdce chamtivé, pyšné, arogantní, zlé je srdce černé, tmavé jako když vidíte černé slzy téct. Srdce milé, moudré, upřímné, dobrosrdečné je to srdce jasné, až bílé jako křídla andělů.“ ‚ty tvoje křídla?‘ ptal jsem se. Anděl odpověděl: „Kdyby moje křídla byla tak bílá jako některá srdce, byly by bílé, opravdu jasné, jsou tací kteří mají srdce čistá, lesklá, ale těch ubývá, tak hrozivě, většina lidí věří v sebe než v druhého člověka.“