Vrána

Na obloze hejno vran. Letí v celé své pospolitosti a síle vstříc větru. Jen poslední vrána se za nimi pachtí, sotva dýchá. Mlátí křídly, co jí síly stačí. Zrak upřený na černý mrak před sebou, který se jí začíná pomalu vzdalovat. Žádná se neotáčí, nezastaví, nepočká.
A chce vůbec, aby počkaly? Jistě, že chce. Nemá nikoho jiného než toto hejno vran. Jen trochu vydechnout, nabrat síly a zase letět.

Usedá do korun stromů, zhluboka dýchá a zpuchřelou větev pod sebou nevnímá. Prolomí-li se pod ní, své hejno již nedostihne. Nezná směr, nezná cíl, nenajde je. Při prvním prasknutí se splašeně vymrští a vydá se na stíhací závod již jen černé tečce mezi mraky. Dostihne je? Všimnou si, že s nimi chvíli nedržela krok? Strach jí dodává síly, tečka přechází v černý mrak, brzy již slyší třepetání křídel. Pár vran se po ní otočí, ale mlčky letí dál. Upachtěná vrána zmateně mává a přemýšlí nad významem jejich pohledů.

Vůbec si nevšimly, hejno se nerozpadlo, letělo dál, nepokulhávalo. Chtějí vůbec, aby s nimi letěla? Vrána jedna neschopná? Nestačí jim, nedokáže držet tempo, možná sem vůbec nepatří.

A tak usedá na jinou větev jiného stromu. Snad bude dostatečně silná, aby ji nechala pořádně odpočinout, snad u ní najde na chvíli své útočiště, než se vydá na další let. Možná dostihne své staré hejno, možná na ni někde počkají. Možná potká nové, sobě rovné. A možná…stačilo jen říct…