Když na sako (asi) prší...

Vidíte, tatínku?
Tahleta ručička teď vaši paní tlačí,
usmívá se doktorka u monitoru.

Ještě není na světě a už si občas zalumpačí,
to bude asi po tátovi
rozechvívá bříško maminka
a obě těží z toho,
že prý se tu chlapi necítí.

Já ale ano.

Polapen do sítí
podmanivé podívané
ani nedutám.

Jsem rád, že můžu být u toho
a ne jako kdysi dole přede dveřmi,
nervózní a sám.

Poslední výkřik techniky.
zdánlivě chladný přístroj,
a přesto tolik intimity,
emocí a citu.

Vidím to na vlastní oči,
dokonce trojrozměrně:
jsi tu!

Zatím dá se říct podmíněně
sleduji tvoji tvář,
tlukoucí srdce
i ručky, jimiž máváš z obrazovky.

Zabořená do mámina lůžka
jako do pohovky
se tváříš pobaveně.

Máš tedy první vlastnost,
která patří k ženě.

Jako bys ultrazvuku vtiskla obousměrnost
a sledovala tři podivné tvory,
kteří teď nakukují pod pokličku zázraku.

A kdybych uměl odezírat,
asi bych z úst ti četl výčitku:

Tatínku, co ty mokré flíčky na saku..?