Kdo, nebo co teď vlastně jsem?

Přišel ten čas, kdy naše děti vyletí z hnízd a kdy nás, aspoň zdánlivě, nebudou už potřebovat. Rozporuplné pocity, slzy skoro na krajíčku a celkem vzato smutná nálada. Vím, že to možná trošku přeháním, dramatizuji, ale je to moje jediné dítě, tedy kromě Kamila, aspoň jediné o kterém vím, a vždycky to byl můj miláček, můj mamánek, papánek, prostě první vnouče v rodině, a tak není divu, že to tak prožíváme.

Babička s tím neměla problém. Opava? Vždyť to je kousek. Nikdy sice nebydlela na koleji či ubytovně, nikdy tak daleko ani sama nebyla a ke všemu si plete Opavu s Olomoucí. Ale ví přesně, jak je daleko, a co všechno v té dálce bude naše Baruška potřebovat. Ona, která i na půldenní návštěvu balí dvě skříně, protože přece i v červnu může nasněžit. Tak mi na mysl přišla epizoda z básníků, kde říká maminka Štěpánovi: "Všude žijí lidé, Štěpánku“. A on jí odvětí: "Když všude žijí lidí, tak proč zrovna já musím do Bezdíkova“.

Myslel jsem, že mě se to týkat nebude, že nějak tímto milníkem života propluji, aniž mě poznamená, ale mýlil jsem se. Přišla sobota 14. září 2013 a Bára se naposledy rozhlédla po svém pokoji, který už nejspíš bude jen jejím přechodným azylem, když zavítá zpět na Vysočinu, a který vypadal, jako by ho právě vyrabovali Alibaba a jeho 40 loupežníků. Pohladila kočky a křečka, kteří teď nějak změnili pánečky. A s povzdechem, to jsem si všiml i já, vyrazila k autu, kam jsme předtím naložili veškerou její bagáž, a že jí nebylo málo. Sotva jsme se tam vešli. Pak jsem nastartoval Vendy a vyrazil po D1 směr Brno, Olomouc a dál až do Opavy. Je to trošku z ruky a nedá se říci že by to bylo za humny, ale vybrala si, že bude studovat Slezskou univerzitu a já jí jako správný otec přece musím podporovat.

Po skoro 3 hodinách jsme se supěním vystoupali serpentinami z 250m n.m. ve Šternberku do 580m n.m. a před námi se otevřela nádherná, celkem rovinatá náhorní planina. Mraky byly tak nízko, že není divu, že se Galové báli, že jím spadne obloha na hlavu. Větrné elektrárny se v nich skoro celé schovaly. Cesta pak už utíkala, a tak jsem těch necelých 250 km dorazili cobydup. Nikdy jsem nevěděl, že kromě Berouna existuje i Moravský Beroun, že Slavkov není jen u Brna, ale i u Opavy, ale to s sebou prostě život tak nějak nese.

Víkend utekl jako voda, Prošli jsem si velice pěkné město, jímž Opava bezesporu je, ubytovali našeho "zlého výrostka Huga" a po nedělním obědě, dlouhém loučení a objímání vyrazili k domovu. Vendy šlapala jako hodinky, ale nebylo to ono, nějak nám ten náš puberťák chyběl. Cestou jsme si ještě asi desetkrát zavolali, co kdyby se něco stalo a bylo potřeba se vrátit, ale každou minutu za minutou jsme od sebe byli dál a dál. A mě nějak zbyl čas, abych přemýšlel co, nebo spíš kdo teď vlastně jsem.

Když odjede partnerka do lázní, či na delší dovolenou, stanou se z nás slamění vdovci, když odjede navždy jsme jen vdovci, když odejde k jinému šťastlivci, jsme rozvedení. Když zemřeme, naše dítě je sirotek a když zemřeme před jeho narozením, je pohrobek. S moderní dobou upadá význam rodiny jako malé skupiny osob, které jsou navzájem spojeny nejen manželskými a příbuzenskými, ale i jinými obdobnými vztahy a zvláště společným způsobem života. Málokdo ví, že dědeček, byl pouze tátův táta a stařeček naopak maminčin táta. Stejně tak to bylo s výrazy babička a stařenka. A že zelená vdova byl výraz používaný pro ženu, která žije s mužem, jež jí sice zabezpečuje, ale tráví spolu málo času nebo spolu vůbec nežijí. A že neznámému otci se říkalo zmáčený. A i když čeština dělila dokonce i bratrance na strýčence, ujčence nebo tetěnce (hlavně se mě teď neptejte, kdo byl kdo), nějak neměla ani ona výraz pro rodiče, kteří osiří od svých dětí jejich vylétnutím z hnízda. Kteří tak nějak najednou přijdou o podstatu poloviny svého života a tou bylo vodit je od prvních krůčků tímto světem.

A tak si teď kladu otázku - Co teď vlastně jsem? Slaměný, zelený či osiřelý otec? Ale vlastně spíš - Vrátí se mi ten puboš ještě domů?