Kdo jsi?

Jsi mrak, co úsměv noci setřel z tváře,
náručí plnou vody, bleskem rudé záře,
stínáš hlavy, tlučeš líce,
nemoha mít málo, chceš více,
více slz a méně čisté tváře,
slovem vytrženým ze starého snáře,
složeným v masku, co pod ní ses skryl
a mohl tak krást kroky lučních víl.

Jsi rozlitý inkoust z kalamáře,
co ukryl dny v listech stoletého kalendáře,
temnou kaňkou vpitou měkce
svíráš hrdla ocelovým stiskem světce
poskvrněným, s křivým smíchem,
rozrýváš zem pod kalichem,
ve stínu, co kreslí svíce,
plamen, oheň bez očistce.

Jsi... kdo jsi, co vysmíváš se?
Kdo jsi? Mluv přeci, ptám se...
Jsi smutek, a nebo osud?
Jsi smrt, co sevřela svou kosu?
Jsi cenzurou našeho dechu?
Jsi šíleným smíchem bez povzdechu?
Jsi Bůh?
Mluv přeci, kdo jsi?!
Kdo jsme?
Kdo jsem?