touha

Touha



Do oblak bílých se dívám,

oblohou plynou, v objetí,

touha má s oblaky plyne,

za obzor spolu odletí .



Zrak bloudí daleko po kraji,

kde zem se s oblohou snoubí.

V hlubokých lesích tam jeleni

svým laním na podzim troubí.



Ze stínu rozkvetlých kopretin

černý brouk běží přes cestu,

v polštářích mechu a kapradí

hledá si svoji nevěstu.



Zlatem se žlutý květ orseje

jak snubní prsteny třpytí.

V perlách rosy na listech

démanty sluncem svítí.



Třešňové květy kol cesty

vůni svou do kraje volají.

V závoji bílém na větvích

na posly lásky čekají.



Motýli s květy se líbají,

rty tiše do větru šeptají

Jarmilo, Jarmilo ...



Leť větře, za černý les,

daleko, kde ještě se říká

pohádky kraj, Manky a Cipíska

strašného loupežníka.



Černé oči hledej, černý vlas,

rudé rty. sametový hlas.

Tam srdce je lapeno do lásky sítě.

vyřiď tam mé milé: Miluji Tě.