Vzkaz

Obrázky na stěně, ztichlé rádio a hodiny …tik – tak,
postel s ohrádkou a v hlavě chaos, kterému sám nerozumíš.

Proč jsem tady a proč teď?
Tak jako my, snažíš se najít odpověď.
Jenže ta nepřichází...ještě nepřišel ten správný čas ?!
A přece…slyšíš jako by zdálky ten důvěrně známý hlas.

Hlas, který tě od první vteřiny tvého života provází,
hlas ve kterém láska, péče, radost i smutek se odráží.
Je sluncem, je vodou, je strachem i svobodou,
od prvních krůčků, v dětství, v dospívání,
s prvními láskami i prvními prohrami.
Pokaždé když těžce ti bylo, byl tady pro tebe,
jak přístav jistoty, jak blankytně modré nebe.

Jak slunce jenž z toho nebe se na nás usmívá,
jak pramenitá čistá voda, jenž pro život je nezbytná.
Jak strach, jenž naše duše ničí a sžírá,
jak svoboda, jak láska, jenž mnoho podob mívá.

Volá tě zpět, z té studené a tmavé přítomnosti.
Volá tě, kam? Do možná dost nejisté budoucnosti.
Může mít podobu mnoha barev. Může mít podobu všech ročních období.
Může být bílá, jak čistota, láska a naděje,
a může být jak zima a mráz,
zkouškou, bojem i známkou beznaděje.

Bílá je odrazem světla i andělskými křídly,
ta křídla symbolem lásky a víry.
Tak věř a neboj se toho těžkého boje,
vždyť nic a nikdo nejsme bez naděje.

A kdybys přec za námi se bál,
věz, že my věříme a věřit budeme dál.
A kdybys boj svůj vzdát snad chtěl,
ten hlas, který slyšíš a jenž nad tvým životem bděl,
i dál bude s tebou, Tvůj strážný anděl.

A jednoho dne setkáte se spolu,
tváří v tvář, a půjdete ruku v ruce,
vstříc novým životům, jenž opět vás spojí,
vstříc novým radostem, jenž za ten život stojí.