Rynglový příběh

Bylo 16:01. Měla jsem ten den hodně naspěch. Ve čtyři hodiny odpoledne už dávno probíhal sraz spolužáků na terase hotelu Zlatý kříž, a ještě mi zbývalo vyzvednout fotky na výstavu. Na dveřích fotosběrny visel černý nápis ve žlutém poli: PRODEJNÍ DOBA O PRÁZDNINÁCH: 8:00-16:00.

Vzala jsem přesto za kliku. Zamčeno.
Lomcoval se mnou čas, čas, čas……čas!

Přes skleněné dveře jsem marně nahlížela do prodejny. Velmi jsem si přála, aby se v obchodě cokoliv pohnulo. Třeba by mi ještě odemkli? Vzala jsem znovu za kliku a ještě jednou zdrceně pohlédla na černožluté sdělení, že fotky už dnes nebudou.

Nespokojená a s myslí zcela zaplněnou jedem černožluté cedule jsem zvedla oči ze země.

Stála přede mnou babička, tvář se sluníčkovými vráskami a jiskřičkami v poskakujících očích.
Nádherně se na mne usmála a řekla:
„Mají zavřeno, že?“
„Hmmm, už mi asi neotevřou.“
„Nic si z toho nedělejte, zítra tam budou zas.“

Roztáhla ručně šitou plátěnou tašku a přistrčila ji ke mně.

„Nechcete ryngličku? Jsou moc dobrý a sladký. Ať máte radost.“

Cítila jsem, jak je každá černožlutá nálada zbytečná. A jak se ze mne kvapem vytrácí. Poděkovala jsem velmi, velmi uctivě.

Ostatně, tak se to patří, když potkáte babičku z pohádky.