Patnáct

Cinkání ledu ve skleničce znenadání přehlušil starý známý zvuk varhan Jona Lorda vycházející z dřevěných reprobeden starého gramofonu. Dnes v noci připadala Jimu Butcherovi tahle jindy uklidňující melodie nějak moc depresivní. Zajímavý výběr písně pro tuhle chvíli. Dobrá práce, Billy; zvedl nepatrně levý koutek úst.
„Kurva, to je v prdeli!“ oddechl si Billy Cage.
Jeho zaklení z Jimovy znavené mysli odválo zárodky mlhy, kterou psychedelická hudba vypouštěla do místnosti. Počkal, než si chlapík s vizáží stárnoucího superhrdiny vzal z lednice pivo a doslova spadl do prosezeného flekatého křesla. Pak se Jim opatrně posadil naproti němu na podobně dobitou pohovku a podíval se na strhaný obličej svého parťáka. „Byl to dlouhej večír, Billy.“

Sweet child in time
You’ll see the line
The line that's drawn
Between the good and the bad

***

Obyčejný kluk se cítil mizerně. Tohle přece nemůže vyjít, nic mi nemůže vyjít. „Klídek,“ blonďatý frajírek ho poplácal po zádech. „Vyjde to.“ Obyčejný kluk věděl, že mu kamarád chce jenom dodat odvahu, byl za to rád.
„Díky, že mi ještě věříš,“ pokusil se obyčejný kluk o sarkasmus.
„Suzan je pěkná holka; líbíš se jí.“
„Má malý kozy,“ jako by na tom obyčejnému klukovi nějak zvlášť záleželo, navíc ňadra neměla zas až tak malá, spíš průměrná. Celé dopoledne uvažoval o tom, že jestli i tohle rande skončí fiaskem, možná by měl popřemýšlet o kariéře mnicha.
„Ty vole, už se přestaň kroutit a jdi do ní. Ona tě chce, Jime, bylo to na ní vidět, úplně tekla vzrušením, když jsi ji pozval!“ hecoval ho frajírek. „Div se pod ní neudělala loužička.“
„To spíš učůrávala smíchy,“ zapochyboval obyčejný kluk.
Otrávený škleb, který mu adresoval jeho nejlepší kamarád, ho docela vytočil. „Vole, tobě se to kecá, píchal jsi snad půlku holek ze školy, nemusíš se snažit a skáčou ti na ocas,“ tep mu zrychloval. „Já nejsem skvělej Billy Cage!“
„Přestaň tady brečet jako buzna,“ okřikl ho frajírek. „Kvůli tomu tady nejsme.“
„Ok…“ Kamarádova slova pro něj byla jako kýbl studené vody.
„Tak jdi na to, počkám na tebe venku.“ S těmi slovy frajírek odešel z obchodu.
Obyčejný kluk ještě chvíli předstíral, že si prohlíží nejnovější desky. Metallica - …And Justice For All, hmm, pěkný. Po chvíli se přesunul ke kazetám. Sakra, kde to je? Tady je to! Obyčejný kluk konečně našel, co hledal. Opatrně se podíval doleva a pak doprava; dál předstíral, že si prohlíží kazety. Potom jakoby nic položil levou ruku na jednu z nich, v pravé přidržoval jinou, kterou si naoko prohlížel. Očima přitom těkal ze strany na stranu. Ta punkerka u vedlejšího regálu si mě nebude všímat; kazeta pod levačkou zmizela v rukávu.
Už zašel dost daleko, ale stále existuje cesta zpět. Obyčejný kluk ještě chvíli předstíral zájem o jiné kazety a pak se co možná nejméně nápadně vydal k východu.
„Na shledanou,“ pozdravil u kasy a hlas se mu přitom třásl; neodvažoval se pohlédnout na prodavače. Obyčejný kluk se natáhl po klice, když najednou vysoký chraplavý hlas zaječel: „Pane Jonsone, ten kluk krade kazetu!“
Obyčejný kluk sebou trhl, byla to ta punkerka, co stála kousek od něj. Teď už nebylo cesty zpět. „Mladý muži, pojďte sem,“ vyzval jej prodavač u kasy a sunul se k němu. Obyčejnému klukovi zamrazilo. Najednou se mu začalo stmívat před očima a srdce mu uvízlo v krku; do žil proudil nával adrenalinu. Co teď? Začal panikařit.
Když tu se dveře otevřely, něčí ruka ho chytla za bundu a vytáhla ho na ulici. „Běž! Běž! Běž! Rychle do metra!“ křičel na něj frajírek.
A Obyčejný kluk běžel.

***

See the blind man
Shooting at the World
Bullets flying taking toll

Sakra, Billy, zabořil se Jim opět do svých myšlenek; neměl ani sílu pořádně klít. Jenže potřeboval ještě nějakou sebrat.

***

Kulky sviští vzduchem odrážejí se všude kolem, z auta před nimi vylézá Tom Buttler, v jedné ruce drží glock a druhou si tiskne k levému stehnu, jeho krémové kalhoty se v těch místech barví do černa, víc Jim ve večerním šeru nerozeznává. Na místě Tomova řidiče sedí bezvládná postava s hlavou na volantu. Je to „Malej Jeff“ alias Terry Williams, černá gorila z Queensu; osm stop do výšky a ramena široká, že mnohdy neprošel dveřmi. Do takového hovada se člověk snadno trefí i z větší vzdálenosti. I když to šero mu mohlo trochu pomoc se maskovat, neubránil se Jim vlezlé myšlence a levý koutek úst mu mírně zacukal. „Velkej“ Jeff Williams, starší z obou bratrů, seděl po Jimově levici a v hlavě měl dvě díry navíc.
Jim věděl dopředu, co se při dnešní akci stane, jen ne úplně přesně kdy a kde se to stane, ale věděl, že se tohle stane. Stejně ho první výstřely na jejich kolonu překvapily. Zpanikařil, najednou nevěděl, co dál. Pak mu začalo probleskovat hlavou: musím se udržet na nohou, stačí pár minut; pět, nebo deset; žádný skladiště a doky nejsou nikdy úplně prázdný; někdo střelbu uslyší a zavolá fízly. Sprška střel prolétla do auta zadními dveřmi na jedné straně a na druhé vylétla ven, pár se jich zavrtalo do kožených sedaček. A i když neuslyší, ti zmrdi, co po nás střílí, nebudou riskovat, přiběhnou sbalit naše zboží a vypadnou co nejrychlejc; nebudou se obtěžovat s doražením případných přeživších. Stačí jen neumřít a pak zmizet. Jim zamrkal. Nebo zmizet a neumřít. Další kulka přilétla rozbitým okénkem u řidiče a rozhýbala Jeffovo tělo v bezpečnostním pásu. Jo, to druhý bude lepší.
S touhle myšlenkou v hlavě se rychle snažil zorientovat: výstřely jdou zleva, tam z té staré boudy; vytáhl z pouzdra pod sakem devítku a poslal tam přes vysklené levé zadní okénko svého vozu pár kulek jako odpověď. Jedna, dvě, tři, říkal si v duchu nebo nahlas, sám si nebyl jist v tom všem zmatku; čtyři, pět, střílel dál. Počítat vypálené rány se naučil už na střední, v přestřelce to může zachránit život. Podíval se do zpětného zrcátka, uviděl v něm, jak se za třetím prostříleným autem jejich malé kolony krčí Billy a s ním i jeho řidič Karl Neumann s jedním československým škorpionem v každé ruce. Kryli se vpředu za motorem; Billy se jako vždy pevně držel své brokovnice, v tom černém koženém kabátu s takhle velkým kvérem vypadal jak Hollywoodská hvězda. Parchant jeden, nenápadnej, jak jebák na nose, pomyslel si Jim.
Oba se zdáli být v pořádku, ovšem Tom u prvního auta během té chvilky stihl koupit pár ran do vesty a zřejmě nějakou i pod ní, protože se u dveří svého Volkswagenu choulil v poloze plodu. Pak si Jim všiml, že jeho glock leží vedle něj roztrhaný na kusy i s něčím, co se vzdáleně podobalo lidským prstům.
„Do prdele s přebíjenejma nábojema,“ zaklel Jim, „skrblík jeden, říkal jsem mu to snad tisíckrát, ať si pořídí pořádnou munici,“ praštil rozčíleně pěstí do palubní desky. Jeff neodpověděl, ale z velké díry zející na místě jeho pravého oka a značné části spánku stále rytmicky odkapávala krev smísena s kousky mozku.
Jim si teď pořádně uvědomil, v jaké je situaci. „Čtrnáct, patnáct,“ rychle vyměnil zásobník a vypadl z auta na silnici. Od Billyho a Karla ho dělilo dobrých deset stop, jenže v téhle situaci by jakýkoliv pokus o přesun – podle Jimova odhadu – znamenal sebevraždu. Podíval se na Billyho, ten kývl a poklepal Karlovi na rameno, něco mu naznačil, potom se oba zvedli a začali pálit přes kapotu auta na okna, ze kterých předtím útočníci stříleli.
Jim ani nezaváhal, vyskočil a rozběhl se za Billym, jenomže ten se najednou otočil a vrhl se Jimovým směrem, Karl jej následoval, v tu chvíli Jim trochu zmateně zastavil, na zlomek sekundy mu nedocházelo, co se děje, ale pak namířil devítku na tu proklatou boudu a začal pálit. Když k němu po dvou výstřelech doběhl Karl, strhl Jima a táhl ho za roh nejbližší skladní budovy. To cuknutí jej rozhodilo a třetí rána šla někam do vzduchu.
Bylo to zvláštní, nikdo už po nich ani nevystřelil, nechali je normálně utéct.
Až najednou z boudy zaštěkal AKM. To už se Billy krčil v bezpečí a Jim s Karlem dobíhali k němu. Oba se otočili a začali na tu zatracenou barabiznu znovu pálit hlava nehlava. Pak zaznělo několik ohlušujících ran a ze zdí kolem odlétávaly kusy omítky a cihel velikosti lidské pěsti. Prach smísený s potem štípal Jima do očí; nemohl se pořádně nadechnout. „Do prdele, co to je?!“ prskal.
Škorpióny mlčely, Karl už s nimi nebyl, místo něj tam leželo jen mrtvé dobité tělo ve špinavém saku. Jim neměl čas se o něj starat, prostě jen pobídl Billyho a mazali odtud, co jim nohy stačily.
Čtrnáct, řekl si Jim v duchu, když poslal proti oknům poslední projektil.

***

If you've been bad, Lord I bet you have
And you've not been hit by flying lead

***

Únikové plány, to byla vždycky Billyho doména. Mít někde po cestě schované auto s municí a pár dalšími užitečnostmi byl základ, bez kterého by staří přátelé nerozjely akci; Jim jej za to obdivoval. Kdyby pracoval sám, nejméně stokrát už by ho zatkli nebo zabili, ale Billy měl talent na vyčmuchání nebezpečí a přípravu únikových cest. Ani dnes v noci nezklamal.
Cestou pryč slyšeli sirény policejních aut a ve vzduchu zarachotil vrtulník. Jima napadlo, že budou mít z prdele kliku, když se dostanou do bezpečí bez dalších problémů, jenže u paní štěstěny míval tak trochu protekci pro změnu on: nejen, že je cestou nezastavila žádná hlídka, podařilo se jim dokonce uklidit Billyho auto a zamést stopy.
Dvě hodiny po přestřelce už Billy štrachal klíčem v zámku svého přízemního bytu v jedné obyčejné ulici v ne zrovna výstavní městské čtvrti. Jim si přitom snažil srovnat v hlavě, co se té noci událo; vypůjčený oblek mu špatně seděl. Měl bys trochu zhubnout, kamaráde.
Když vešli dovnitř, Billy rozsvítil a okamžitě zamkl vstupní dveře. „Bože, konečně doma,“ ulevil si Jimův poslední přeživší parťák. Celou dobu od přestřelky téměř nepromluvili, Billyho hlas Jimovi najednou připadal divně cizí. „Skotská je v baru, led v mrazáku, nebo chceš taky pivo?“
„Kurva, zkus hádat,“ odbyl ho Jim; pivo nesnášel, to Billy věděl a Jima ty jeho narážky vždycky tolik vytáčely.
„Pustím muziku,“ opáčil bezděky Billy.

***

You'd better close your eyes
And bow your head
Wait for the ricochet

Jim se snažil probrat z únavy, tak se rozhlížel po Billyho kutlochu. Věděl, že si jeho parťák nikdy nepotrpěl na luxus, pokud tedy nešlo o značkové oblečení, ale teprve teď Jimovi došlo, kolik ze svých podílů Billy investoval do všech těch únikových a krycích plánů. Raději se vrátil pohledem k matné sklence se světle hnědou tekutinou mazlící se s kousky ledu.
„Tak na ně,“ zvedl Billy svou lahev a upřel unavené oči na Jima.
Jim přizvedl sklenku, chvilku se zadíval do prázdna; vybavoval si tváře svých kamarádů. Přežil Tom? Pak přiložil malou širokou skleničku k ústům a opatrně se napil. Pocit, který následoval, zkřivil Jimovu tvář do groteskní grimasy; u Billyho jste nikdy nenašli lahev kvalitní skotské, ale tahle ostrá břečka s pachutí mýdlové vody by se mohla nazývat skotskou jen přes Jimovu mrtvolu. „Tom a Karl jsou mrtví,“ hlesl.
„A taky Jeff a Terry,“ dodal Billy zkroušeně.
„Neměl jsem ty negry rád,“ přiznal se Jim a Billy na něho upřel zelené oči, v nichž se zrcadlily údiv a zlost přebíjené ztrhaností a únavou. „Nemám rád žádný negry,“ vysvětlil jakoby bezděky Jim.
Billy to raději přešel bez komentáře, dopil své pivo, zvedl se z křesla a odkulhal k lednici. Jim zůstal zkoprnělý sedět, teprve teď si všiml, že Billy po těch jatkách v docích kulhá. Sakra, přestávám být pozorný.
„Přišli jsme o zboží, Jime, co budeme dělat?“ zeptal se Billy, když si přinesl novou lahev se světle žlutým patokem; kytarové sólo Ritchieho Blackmorea mezi tím kdesi v dáli gradovalo.
„Nepřišli,“ dostal ze sebe Jim. Nějak mu to slovo nešlo přes pysky.
Billy sebou nepatrně trhl, to bylo pro Jima znamení. Sledoval, jak jeho parťák mění barvu obličeje ze zdravě červené do šedavé, pak zelenobílé a nakonec zase zpět – skoro – ne už do toho původního červeňoučkého odstínu, byl trochu víc bledý, ale ne tak jako jeho blonďatá kštic. Sakra, Billy, ty nejsi blonďatej, ty už máš vlasy normálně bílý! Jima tohle zjištění překvapilo, zvlášť v tuhle chvíli.
Už nečekal na další Billyho reakce: „Vezli jsme prázdný kufry.“ Řekl to tak klidně, jak jen v téhle chvíli dokázal. Viděl na Billym, jak v něm nově nabyté informace šrotují a vřou. Oba byli napjatí a vzduch zhoustl natolik, že by se dal krájet, alespoň Jimovi to tak začalo připadat.
„Takže Karl, Jeff, Terry a Tom umřeli, aby chránili prázdný bedny, kurva? Jak to?“ Rozhoupal se Billy k reakci, hlas mu při tom kolísal; spíš strachem, než smutkem, jak hádal Jim.
„Oni prázdný bedny nechránili!“ vyhrkl Billyho parťák. „Chránili jsme všichni jen sami sebe. Neměli jsme šanci!“ když to vyslovil, připadalo mu to daleko pravdivější, než si ve skutečnosti myslel. Zavrtěl se a dopil zbytek škrábavého hnusu ve skleničce.
„Ale jak to? Co se stalo se zbožím? Kde kurva je? Co to má kurva znamenat? Ty…“ začal ze sebe Billy chrlit otázky, ale Jim ho přerušil.
„Schoval jsem ho,“ promluvil chladně. „A předal jinak.“ Poslední slova nebyla tak úplně pravdivá, ale to Billy nemusí vědět. „Máme mezi sebou krysu, Billy, nějaká svině nás prodala.“ Upřel své hnědé přivřené oči na Billyho.
„Cože? Jak to myslíš? Jak to, že to…“ zakoktal se, „jak je to možný?“
„Nevím, dostal jsem echo,“ zalhal Jim. Vzpomněl si, jak slyšel ten hovor, jak ta krysa, ta svině diktovala Ivanovi všechno o jejich akci. Nemohl tomu uvěřit, tehdy se mu chtělo brečet a to doslova. Nemohl tomu uvěřit ani teď. Ne, tohle nemohla být pravda.
Byla. Jim vytál zpod volného saka bouchačku a Billy vytřeštil oči. „Co to, kurva, děláš? Já ne, to ne, jak tě to mohlo napadnout?“
„Billy, ty kurvo, kluci kvůli tobě umřeli. Já jsem kvůli tobě málem zhebnul!“ Jimovi začala pěnit krev, adrenalin mu znovu proudil v žilách; najednou byl na nohou. Do prdele, klidni se, hlídej ho, co ty víš, ty vole starej, co má v tom křesle za „únikovej plán“! Trochu se mu točila hlava.
„Jime, vždyť mě znáš skoro celej život,“ zaskučel Billy. „Pomalu třicet let!“

Sweet child in time
You’ll see the line
The line that's drawn
Between the good and the bad
See the blind man
Shooting at the World
Bullets flying taking toll
If you've been bad, Lord I bet you have
And you've not been hit by flying lead
You'd better close your eyes
And bow your head
Wait for the ricochet


„Posral si to, svině…“
„Ne, já ne, dej to…“
„Billy.“ Ty varhany Ti hrajou kurevsky krásně!
„Jime!“
Patnáct.