Víla z oblaků

Spinká víla na obláčku,
pluje lehce krajinou,
polštářek z modrého mráčku,
kapnu sluncem zlacenou.

Duhové sny nechá si zdát,
úsměv tichý na tváři,
kdopak by z nás neviděl rád,
když obloha zazáří?

Netrvalo to však dlouho,
přiletěl k ní černý mrak,
v jedinou chviličku pouhou,
zuby cení jako drak.

Ulekla se žínka křehká,
schoulila se v klubíčko,
zlý mrak se tomu jen chechtá,
jak jí tluče srdíčko.

Zavolal si kamarády,
hrom, blesk a silnou bouři,
vystrašená, promáčená,
vítr zahnal ji k moři.

Znenadání jak to přišlo,
bouře se zas sklidnila,
z oblaků sluníčko vyšlo,
duha pestrá svítila.

Po zlém mraku stopy není,
po lijavci jakby smet,
oceán šumí teď pod ní,
nádherný je na pohled.

Po domově víla teskní,
zdali někdy se vrátí,
vítr slitoval se nad ní,
práskl hned do opratí.

Lehce znovu zasnila se,
pod oblačnou peřinou.
Zpátky ona vznášela se,
nad svou známou krajinou.