Slepičárna

Hádaly se slepice,
hádaly se, hádaly,
která snese nejvíce,
smály se jim žížaly.

„Vajec snesu plnou mísu!“
kvokala si sousedovic.
„Taky už jsou všechny v lisu,
půjdou rychle do vepřovic.“

Sousedovic sklapla zobák,
zúžila svý zorničky,
když v tom na ně spustil chrobák:
„Vy jste mi to paničky!“

„Klepete tu zobákama,
zadky líný nezvednete,
po vás jenom drb a sláma,
zrní trochu uzobnete!“

A jak řeční kusadly,
blízko kuřích nohou dam,
obě ho v tu napadly,
a je fuč... ten tam.

„Už mi leze krkem,“
praví otráveně moje kvočna,
„jak se ten čas vleče.“
Obě berou úprkem,
tato místa sličná,
dostávají do noh křeče...

Moje stará nemá slitování,
nikdo jí v tom nezabrání,
bere nůž a slepici,
probodne krkavici.

A polévka slepičí,
s nemocnými zacvičí.