Snílci prchavých nápadů

Když se Jára Cimrman rozhodl, že pronikne ve světě i jako úspěšný podnikatel, pustil se do projektu vybudovat obří sodovkárnu. Místní úřady však pro jeho "geniální" nápad nenašly pochopení a Cimrmana označily jako "snílka prchavých nápadů".
Někdy mám pocit, že i já jsem takovým snílkem. Sny, kteréž překračují hranici reality, rychle vyprchají. A před sny, jež reálné jsou, zase prchám já sám.
Mám za to, že většina lidí celý život před něčím prchá. Před kamarádem, který se ocitnul v zoufalé finanční situaci, před blízkým, jehož navštívila nemoc, kterou nelze vyléčit. Prcháme před vším, co je nám nepříjemné, co ohrožuje naše pohodlí a pevně zavedený standard.
Prcháme před Bohem. On nejvíc ohrožuje naše "já". Považte. Chce po nás, abychom se vzdali všeho. Tolik let jsme se oblékali do různých prchavých oděvů a teď se máme svléknout do naha! Máme obnažit každé temné místečko naší duše a přitom jsme si dali tolik práce, abychom ta místečka pečlivě ukryli. A dařilo se nám to. Nikdo nevěděl o našich nezdravých, či možná zvrácených touhách, o našich závislostech. Důmyslně jsme ukrývali sobectví a kolik námahy nás stálo přetavit lež na pravdu.
Možná máme občas výčitky. A možná, že dokonce někdy upřímně toužíme shodit ze sebe tu uměle vytvořenou svatozář. Většinou však na poslední chvíli couvneme. " Ještě ne, alespoň teď ještě ne! Bože, jsem přece vážený občan! Vzorný pracovník! Snaživý manžel a dobrý otec, co ještě po mě chceš?! Prosím? Abych přestal budovat tu hloupou a bláhovou sodovkárnu, která je Ti jen pro smích?"
Jak jednoduché, ale zároveň složité a bolestné.
A tak navlékám na sebe další kabát, ušitý ze lži. Vypadá velmi hezky, ačkoli je těžký a omezuje v pohybu. Čím dál hůř se mi před Tebou prchá, Bože. Při každém úprku se mi na boty nabaluje víc a víc bahna.
Kdybych Tě tak mohl vtěsnat do svých představ, kdybych mohl s Tebou obchodovat, hokynařit... Byl by ze mne jistě velmi „zbožný muž.“