~Ne/milovaná a sama~

..trochu o jedné prý nemilované,o slunečníku,dešti,barvách a tak..

~~~~~~~~~
Na lavičce v jednom parku
sedávala ta milá dáma
jenom ji tak hlavou běží
proč já jsem tady sama?
/Nemilovaná?/
Dnes má zase volný den
a v kapse drobných pár
před parkem koupí květinu
pak jenom přemýšlí co dál.

Přečte si časopis,místní drbnu
a potom si zajde do kavárny
vypije kávu,smlsne na zákusku
a jde se mrknout do hadrárny.
/Zrovna tam?/
Koupí si tričko a slunečník
a ještě ji pár korun zbylo
hlavou ji běží,co podniknu
aby se mi dnes dobře žilo.

Rozevře slunečník a jde ulicí
pro sebe si písničku brouká
tak došla k zastávce trolejbusu
proč se ten děda na ni kouká?
/A oči nespustí?/
On se však díval na slunečník
přistoupil blíž a do řeči se dal
kdysi má paní stejný měla.
Ztratil jsem obojí,povídal.

Pak se ji zeptal,můžu jít s vámi
a mile se na ni usmívá
ona je sama,tak řekne proč né?
A ručku mu k políbení podává.
/Nemilovaná?/
Pod jedním slunečníkem
jde milá dáma a ten starší pán
ani si nevšimnou že dost prší
a krásný slunečník je pocákán.

Byl celý barevný,ručně malovaný
teď z něho barva zvolna stéká
dáma má své šaty samý puntík
a pán se v dřív bílém obleku vzteká.
/Jak slušivé.Ne?/
Pak se však oba na sebe dívají
vyprsknou smíchy zároveň
kolem jdou sousedky z paneláku
a špitají si,no to je úroveň.

Ti dva se rozloučí pod slunečníkem
a na pozítří si domluví schůzku
pršet prý nebude a kdyby jo nevadí
on ji na rozloučenou políbí ruku.
/Jenom?/
Tak pozítří a ve tři.
A za pár takových setkání v dešti
pak už každý den ve dvě,ve tři
jim napršelo společné štěstí.
A tak se to patří...

~~~~~~~~~~
tak pozítří ve tři...
počkám