Špatné chvíle...

Stalo se to dávno, toho osudného dne,
Kdy ostrá dýka bodla mne.
Dýka zloby patřící duši nenávistné,
Již měla jsem za přítele.
A dnes je konec, četla jsem z řádku,
Cítila jsem, že prostě nebudu v pořádku.
Teď snažím se, ze svých zbytků sil,
Nepouštět těch tisíc slz,
Které pro Tebe mé oči roní,
Ale tvé srdce se přesto asi zlobí.
Já však nevím, jak jinak ti říct,
Že nebyla jsem ti vždy vstříct,
A proto smutnou tvář mám,
Již za vlasy schovávám,
I když vím, že i přes nehody a uplakané líce,
Tě prostě miluji převelice.
Slyším, jak mé srdce buší,
Však jistý hlas mi šeptá do uší,
Že tvá slova, mě vždy potěší.
Tyto pocity mé diktují si do řady,
Ale ty si pamatuj, že budu tě mít ráda navždy.