Já tě vidím, ty mě vidíš

Seděla na zbytku kmene, kdysi mohutného dubu, sraženého jedinou ranou blesku k zemi. Za zády listnatý les, před sebou louku táhnoucí se z mírného kopce až dolů, k červeným střechám jejich statku. Na ní se nedaleko pásli její dva koně. Jarní slunce jí laskalo s nebývalou silou tělo i tváře.

Je to tak nedávno, kdy konečně dokončili s Robem všechny opravy statku, kdy si mohli říci, že je hotovo. Myšlenky procházely hlavou, aniž by jim ona sama udávala směr, kudy se mají ubírat. Dodnes není schopna vstřebat skutečnost, že Roby leží v nemocnici, naděje na to, že bude ještě někdy sedět na tomhle kmeni po jejím boku, a že bude cítit jeho paži na svých ramenou, je prachmizerná. Vlastně žádná. Už nikdy nesedne na hřbet Dona, hnědáka barvy hořké čokolády, už nikdy se spolu nepoženou lesní cestou o závod. Její klisnička Trixi, barvy pískových dun Sahary, s dlouhou bílou hřívou a bílým ocasem, se nebude snažit dohonit Dona, kterého v závěru stejně Rob přibrzdí ohlávkou, aby mohli jet bok po boku. Skončilo jejich milování, na malé mýtině v hebké trávě, s nebem nad hlavami.

„Zdravím, pomoz mi nahoru,“ mužský hlas zazněl někde vedle ní. Lekla se, rozhlédla kolem. Nikde nikdo.
„Tady jsem, dole, chci se posadit k tobě,“ ozval se hlas znova.
Pohlédla dolů. Malá, necelý půl metru velká postavička, se dívala nahoru na ni, ruce zvednuté jak dítě, které se chce ponosit. „Panebože už i ty šílíš,“ prolétlo jí hlavou. Zavřela oči, prudce zatřásla hlavou. Pak je otevřela. Stál tam dole u jejích nohou, nezmizel.

Na hlavě lovecký klobouček s ptačími péry, švihácky posazený na stranu, zelené kalhoty i kazajku s třemi velkými, zlatě zářícími knoflíky. Pod kazajkou bílá halena s límcem a bohatě nařasenými rukávy. Nohy měl, vzhledem k jeho malé postavě, neúměrně velké, soudě podle hnědých vysokých bot pod kolena. V nich měl zastrčené nohavice kalhot.

„Tak zvedneš mě? Už mě bolí ruce,“ hlas byl netrpělivý. Konečně jí mozek sdělil, že to co vidí, není sen, poblouznění, šílenství, ale skutečnost. Pomalu, nedůvěřivě k němu natáhla ruku, a mužíčka vytáhla nahoru k sobě, na kmen.
„Kdo jsi?“ vysoukala ze sebe s hrdlem sevřeným strachem. Mozek pořád nevěřil jejím očím.
„To máš jedno, říkáte nám mnoha jmény. Skřítci, trollové, hobiti a co já vím jak ještě.“ posunul se na samý vrchol klády, a nohy pohodlně složil křížem pod sebe. „Jsi smutná. Já vím proč.“
Na chvíli ji plně zaujal jeho obličej. Byl docela hezký. Plná ústa s bílými pravidelnými zuby, nos trochu pršák, tak akorát a krásné velké hnědé oči, lemované neuvěřitelně hustými řasami. Tváře hladké, mladistvě růžové. Pod kloboučkem vykukovaly hnědé kudrlinky vlasů, přikrývající čelo, uši i krk.

Mužíček si ji prohlížel se stejným zájmem jako ona jeho. Najednou cítila, že tenhle človíček jí neublíží. Zmizel strach z neznámého, neuvěřitelného. Do duše se jí vkradl po dlouhé době klid a příjemný pocit bezpečí. Uvěřila, že nesní, nezešílela, a najednou jí bylo v jeho společnosti tak nějak hezky. Mile.
„Už se netrap, všechno dobře dopadne. Věř mi, vím, co říkám,“ mile se usmál.
„Jak víš, jaké já mám trápení?“ opáčila s lehkým úsměvem.
„Prostě to vím. Já tu žiji hodně dlouho. Znám celou tvoji rodinu už od dob, kdy jste sem dorazili a postavili první chýši z větví,“ hlas plynul klidně, skoro pobaveně. „Jsem rád, že jste tu zase vy, že to tu teď vypadá tak hezky jako kdysi,“ rozhlédl se po kraji. „Moc hezky.“ Ji zaplavil proud vzpomínek.

Vzpomněla si na tu beznaděj, když přišli s Robem ke skoro pobořenému statku, když viděla dvůr plný rezavých, obludných strojů, propadlé střechy stájí a chlévů. Léta nikým nesekané louky, rozbité a zarostlé cesty. Deset let dřiny, shánění peněz, někdy beznaděje, někdy radost z každého dokončeného kousku oprav. Viděla šťastnou Robovu tvář, když přivezl Dona. Cítila tu radost, když jí Rob přivedl ráno pod okna Trixy, kobylku s rudou mašlí kolem krku. Narozeninový dárek. Cítila tu beznaděj, když každý měsíc zjišťovala, že žádné dítě není na cestě. Pak i tu hrůzu, kdy Rob nevstal jako vždy, protože si myslel, že je neděle, jak zapomínal, kam chce jít, co chtěl dělat. Pak přestával poznávat lidi.

Vzpomněla si na cestu do nemocnice, kde slyšela rozsudek smrti nad Robem. Nezúčastněně jí oznámili, že má na mozku nádor, který nejde operovat. Udělali punkci, aby snížili tlak v hlavě a biopsii. Rob už se z narkózy neprobral. Zpráva, že žije jen díky přístrojům, ji srazila na kolena. Beznaděj, zoufalství, zlost, lítost, bolest, slzy. To byly pocity, které ji teď provázely, které se střídaly a provázely den po dni.

„Přestaň se trápit. Chci ti pomoc,“ přerušil náhle mužíček tok jejích myšlenek. Udiveně na něj pohlédla. „No, nejsem žádný dobrák, ale dělám to kvůli sobě. Já v tom svinčíku kolem žil padesát let a nechci, aby se to vrátilo. Mám to tu rád. A mám za to rád i vás dva.“
„Nevím, jak bys mi mohl pomoc,“ hlesla a bolest se drala zpět, svírala hrdlo, žaludek měla jak na vodě. Do očí se draly slzy.
„Dej mi ruku,“ to znělo jako rozkaz. Natáhla ji k němu. Mužík ji otočil dlaní nahoru, a do dlaně položil malou zlatavou kuličku. Jen takový hrášek. Jemně hřála. Podívala se na něj s otázkou v očích.
„Až za ním dnes půjdeš, dej mu to,“ to už znělo skoro jako rozkaz.
„Tohle? Jak? Vždyť spí, je v kómatu,“ hlesla zmateně.
„Nevím co je kómat, prostě mu to strčíš do pusy. Nic už nemůžeš pokazit, to přeci víš,“ jeho hlas zněl trochu podrážděně, ale lehký úsměv z ní nezmizel. „A já už jdu. Mám ještě spoustu práce. Rád jsem tě poznal. Jsi moc krásná ženská. Ňam.“

Dívala se na svoji dlaň, kde jemně hřála zlatavá kulička, velká jako hrášek. Najednou, tomu všemu co se událo, věřila. Věděla, že Rob tu kuličku dostane a věděla i jak. Vytáhla papírový kapesníček z balíčku a kuličku pečlivě zabalila. Než stačila cokoliv říci, mužík sklouzl obratně z kmene na zem a zmizel. Ani se nerozloučil.

Do nemocnice přišla po poledni. Rob ležel na jipce v jednom z prosklených boxů. Z jeho těla pod dekou šla spousta hadiček, přístroje tiše šuměly a hrály klidný rytmus jeho srdce. Z úst se táhla další hadička, z krku silná hadice, ke skleněnému válci, kde se nahoru dolů pohyboval píst s gumovou harmonikou, vhánějící do plic vzduch.
„Budete se muset rozhodnout, kdy pana manžela odpojíme od přístrojů,“ trhla sebou. Hlas doktora se rozlehl v tichu tohoto beznadějného místa. Ztuhla a udělalo se jí zle.
„Všechny možnosti jsme vyčerpali, větře mi,“ dodal. „Budu potřebovat váš souhlas a podpis.“
„Až se rozhodnu, tak vám to řeknu,“ dostávala vztek.
„Paní…“ začal.
„Já vám pane doktore řeknu. Prosím, chci s ním být sama,“ odešel.
Vynadala z kapsy papírový kapesníček, a aniž by na vteřinu zaváhala, vysvobodila zlatavou kuličku. Pak ji opatrně vložila Robovi do pootevřených úst.
„Robe, miláčku vrať se mi. Prosím,“ vzala ho za bezvládnou, chladnou ruku. Slzy se jí řinuly po tváři, nesnažila se ovládnout a pláč zastavit, ani když procházela chodbou, z nemocnice ven.

Večer jí z nemocnice volali, aby přijela, že se manžel probral a komunikuje. Jela jak šílená v hrůze, že než přijede, Rob zase upadne do bezvědomí. Byl vzhůru. Měl oči otevřené, v nich zmatek i strach. Vzala ho za ruku a ucítila, jak ji stiskl. Byla teplá. Kolem jeho lůžka se střídal jeden bílý plášť za druhým. Další skupina lékařů se radila před skleněnou stěnou pokoje. „To je zázrak, co se stane, jednou za sto let,“ prohlásil jeden z nich, jen tak do prostoru. “Nevysvětlitelné.“ Za týden byl Rob doma. Za další týden už chodil bez opory, a dál pilně cvičil ochablé svalstvo. Resolutně odmítl jakékoliv další vyšetření, týkající se jeho náhlého, pro lékaře nevysvětlitelného uzdravení.

A zase jim svištěl vítr kolem hlav, když hnali koně po lesní cestě. Zase Rob přitahoval ohlávku Donovi, aby je Trixi dohnala. Mnohokrát jela k tomu padlému dubu v naději, že uvidí malého mužíčka, že mu poděkuje, objeme ho a políbí. Už nikdy nepřišel. Rob dál zveleboval statek. Na vlastní dítě přestala čekat. Celé léto byl statek plný neteří a synovců. Koncem léta se už oba těšili na klid. Začala psát pro děti, ty nejkrásnější pohádky, jaké mohla vymyslet. Úspěch přišel brzy, po vydání její první knížky. Pohádky plné skřítků, hobitů a záhad, vždy s dobrým koncem, jak u správné pohádky má být. Překládaly se do mnoha jazyků. Jen tuhle jedinou nikdy nikomu nevyprávěla, nikdy nenapsala.

Trvalo pár let, než si všimla, díky narážkám rodiny, že Rob nějak nestárne. Vypadal pořád stejně, jako tenkrát, když přišel z nemocnice. Na její tváři se začaly objevovat první vrásky, v tmavých vlasech první bílé vlasy. A pak jí někdo řekl, že má krásného syna. Jen se zasmála a vzápětí vyděsila. Měla strach, co bude dál. Robova tvář nestárla, Rob nestárnul. Jen jednou jedinkrát se pokusila s Robem o tomhle hovořit. Udiveně se na ni podíval, dovedl ji do koupelny, a postavil před zrcadlo.

„Lásko, já nevím, co ti říká tvé zrcadlo, pro mě jsi pořád stejně krásná. Přeci vidíš, že jsi taková, jako když jsme se potkali. Pořád nad tvou krásou žasnu. Zato já stárnu, ale s tebou se stárne dobře. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Miluji tě, a dokud mi Bůh dovolí dýchat s tebou stejný vzduch, milovat tě budu.“ Tohle říkal Rob do zrcadla, stojíce za ní, ruce ovinuté kolem pořád ještě štíhlého pasu, tvář přitisknutou k té její. Ona v zrcadle viděla starou paní a za ní objímajícího ji mladého muže.

Co jí malý mužík o té zlatavé kuličce, velikosti hrášku, zatajil? Jak ji donutil, aby mu věřila? Proč už nikdy nepřišel? Nebyla si v tu chvíli ani jistá, že stojí o odpověď. Nikdy ji ani nedostala.