Člověk homo sapiens

Začnu od „vajíčka“, od doby, kdy žena řekla „ne“, ale myslela tím vlastně „ano“, a opačně. Muži podle toho tedy i jednali. Překvapením však pro něj mohla být žena emancipovaná, pro kterou „ne“ bylo opravdu „ne“ a „ano“, „ano“. Končí zde jistota slova a úsudku, nastupuje přemýšlení „jak to ta ženská teda myslí“?? Žena oříškem. Nová doba v Době. Oříškem je ale i člověk člověku, bez rozdílu pohlaví.

Lidé si neumí vyjít vstříc, pochopit se, a hlavně respektovat. Dříve byl smlouvou i Slib. Postačil. Nikdo si nedovolil ho porušit. Dnes Slib pro mnohé vůbec nic neznamená. Hlídačem bylo každému jeho vlastní svědomí. Ani padouch se natolik nesnížil, aby zklamal a zradil sám sebe, šlo totiž o jeho čest, a jak ta byla v háji… mohl se jít zrovna zastřelit. Nemálo se jich piclo přímo a zrovna.
Porušení slibu a cti – nevratný stav. Respekt k sobě samému i k druhému byl maximální. Je jedno, co ho hlídalo – člověk asi musí být pořád něčím hlídán. Třebas zákony, proto asi vznikly, a svědomím. Které si ovšem každý hlídá sám a podle toho to tak někdy dopadá.
Člověk je tvor vrtkavý, věčně s něčím nespokojený, tvor nevyzpytatelný, fajnový i zákeřný, i zlý a hlavně děsně neposlušný. Z dob aktivního svědomí se dopracoval do doby „sežeru tě zaživa dřív, než sežereš ty mě“. Ale člověk není medvěd ani vlk! Možná obrazně, v přirovnání. Tělem ani žaludkem, ani způsobem života však ne. A přesto žere zaživa… trhá a cupuje, jako sup svou kořist.
Některým vlastnost rytířů zůstala. Ne každý chce toho druhého sežrat a umí to. Ani to nechce umět. Váží si sám sebe, totiž.
K vyřizování účtů dříve fungovaly souboje. To šlo fakt do tuhého. Zastřelíš, nebo budeš zastřelen. Hlídačem toho, co člověk vypustil z úst, byl strach o život. Nemyslím si, že spory, podrazy, všiváctví a podobné nebylo vůbec, bylo však hlídané tím viz výše.
Dnes nás hlídá co?
Ruku v ruce jde jedno s druhým.
Nenechej si líbit – učí rodiče své děti. Doba je taková. Ale křehký led! Učí je zrovna i to něco o Úctě a jisté hranici? O pokoře? Když to ale rodič neumí, těžko to naučí. Vývoj na špatném základě. Z rozvětveného stromu po letech špatného růstu zdravý neuděláte. Mělo se začít hned, jak se zasadil. Byl však zasazen v době dááávné předávné, kam se již nejde vrátit. Tedy co dál? Začít sám u sebe…
Aspoň pro svůj vlastní pocit, když už nemáme víru ve společnost.
Naivita autora? Nereálná představa a čin, jako vylovení Titaniku ze dna oceánu ve stavu neporušení – když víme, že porušen byl?
Zase touha někoho změnit lidi a svět?
Pro začátek stačí klapka a zbrojní pas na pusu. Pak třeba rozum v hrsti a umět si poručit. Taky pevná vůle, ale hlavně, hlavně: respekt.
Nesedím ti? Neva, ty mně taky ne. Což nemusí být důvodem k ponižování a soudům. O dalších hnusech, co člověk člověku dokáže udělat, říct, nemluvím, znáte je. Stačí zalovit v paměti a asi ne moc, neb na kvetoucí hovada narážíme běžně, jako by byla součástí vzduchu.
Vadím ti? Obejdi mě. I já obcházím tebe. Ne každý pasuje všem. Ne každý je tu pro každého. I když… možná i je. Pomáháme si navzájem růst. Ale i tak má vše své hranice a stopky. Ve jménu úcty, cti a respektu. Pak už nastupují ty pytle – ty hrubé, se záplatami. Ale stejně a pořád by měla existovat nějaká hranice! Jinak souboj a střílím!
Kdo nám ty hranice ale určí?
Člověku homo sapiens??
Toť otázka…
… s odpovědí ukrytou v každém z nás.
Protože: Je snad tady na planetě ještě nějaký jiný homo sapiens, krom člověka? Kdo tedy může člověku nejvíc pomoci? Kdo se k člověku může chovat nejvíc lidsky?
Člověk.