Dobrodružství na literárních webech

Voda už vařila, citrón byl rozkrájen a na dně hrnku se smál do hněda opálený rum. Zatím se smál. Nevěděl, že za chvíli bude nemilosrdně spařen. I moje nálada byla usměvavá, třebaže i na mne čekalo jisté opaření. To však mělo přijít teprve ráno. Z odpolední směny jsem se vracíval hodinu před půlnoci. Grog dal zapomenout na krutě zmrzlé chvíle na zastávce a chléb s něčím, co skrývala chladnička, dodal žaludku ztracené sebevědomí. Zbývalo jen uložit své tělo do postele a odplout z tohoto všedního stereotypu někam za obzor.
Avšak moje spánková loď ještě nebyla připravena k vyplutí. Pro tyto případy jsem měl v záloze buď grog číslo dvě, nebo knihu, případně internet. I spařil jsem další dávku chechtavého rumu a pro jistotu jsem se ještě připojil k tomu bláznivému virtuálnímu vynálezu. Hned první zastávka po cestě internetem se jmenovala: Nejmenovaný literární server. Přečetl jsem si několik děl a některá i krátce komentoval. Mezi jinými i jisté dílko, jistého autora, kterému dáme pro dnešek nick –Ypsilon. Mohl by se jmenovat taky Ypsilonek, a když půjdu až za hrůznou hranici zdrobnělin, nazvu tohoto autora Ypsilonečkem. Tohoto autora jsem znal. Byl ve své době (dávno tomu…) velmi oblíbený. Nepsal vůbec špatně, to jistě ne. Jen mi připadalo, že psal hodně a úplně o všem. Prostě některá dílka byla jaksi zbytečná. Tak se stalo i toho večera. Nepamatuji si už přesně, o čem to vlastně bylo, tuším, že to byla parafráze nějaké velmi známé anekdoty. Ale nepřikládejme tomu na důležitosti.
Druhá dávka tekutiny, kterou vynalezl námořní důstojník James Grog, učinkovala o něco více než ta první. Potkala se totiž v útrobách mého těla s únavou. Loď se chystala vyplout. Avšak přemluvil jsem kapitána oné spánkové lodi, ať ještě chviličku posečká, neboť jsem chtěl alespoň v krátkosti napsat pár vět pod dílo Ypsilonečka. Ani tady už si přesně nepamatuji slovo od slova. Snad něco v tom smyslu, že to má napsané docela zdařile, ale že by si mohl vybírat náměty trochu jiné úrovně, že psaní jen pro psaní asi není to pravé ořechové. Byla to opravdu jen krátká a nevinná stopa, kterouž jsem tam zanechal, poněvadž kapitán mě už na loď tahal doslova za límec.
Miluji rána, kdy nic akutně nemusím. Nejde o to trávit čas na lůžku donekonečna. Ale snídaně…ranní zprávy…všechno v klidu, bez stresu… Ano. Takové bylo tenkrát, když mě loď přivezla zpátky a kapitán mi šetrně pomohl koráb opustit, třebaže jindy mi do ucha řve jak pavián a i jinak se chová hrubě a neurvale.
Vrcholem oné ranní blaženosti byl nalezený sladký koláč a čerstvě uvařená káva. A byl to vrchol skutečný, neboť poté už čára na diagramu hezkých prožitků povážlivě klesala. Ano. Byl čas přípravy na další odpolední směnu, bylo třeba trochu uklidit, zajít nakoupit… Avšak čas onoho dopoledne příliš nespěchal, což mi umožnilo strávit ještě chvilku u PC. První zastávka po cestě internetem se jmenovala: Nejmenovaný literární server. Jenže neměl jsem tam vůbec zastavovat! Dovedete si představit šok a údiv, kdyby vás obvinili z vraždy, ačkoli byste neměli nejmenší tušení, o co jde? A málo by vám bylo platné, že později ten čin překvalifikovali jako těžké ublížení na zdraví? Inu věc se měla tak:
Dílko, které jsem večer Ypsilonečkovi komentoval, bylo smazáno (samozřejmě i s komenty) a místo něho se objevilo dílko jiné. V něm Ypsiloneček hořce zaplakal nad svým osudem. Prý jsem ho včera v noci sprostě a nevybíravě napadnul, pošpinil a pošlapal. A protože je nemocný na srdce, ocitnul se kvůli mně v nemocnici s náhlou srdeční slabostí!
Pod novým dílem Ypsilonečka se pomalu šikovalo vojsko. Každý chtěl nějak pomstít nejoblíbenějšího uživatele. I jal jsem se bránit. Jakože žádných urážek jsem se nedopustil a už vůbec ne sprostých…“Však my tě známe, ty hajzle! Už jsi spokojený?! Tohle jsi chtěl?!“
Vojsko otevřelo další dvě fronty. Jedna byla na diskusi a druhá dorazila do mého mailu. Mám prozradit své bydliště, pokud nejsem srab, za účelem fyzického napadení napsal např. jeden z nich. Jiný mail napsala zřejmě právnicky vzdělaná osoba, neboť se prý jedná o úmyslné ublížení na zdraví a za tím účelem hodlá na mě podat trestní oznámení. Na nejmenovaném litwebu zněly naplno poplachové sirény. Bez jakéhokoli důkazu jsem byl lynčován a byl-li bych poblíž té narychlo sebrané armády mstitelů zřejmě bych živ nevyváznul.
Zato Ypsilonek si rochnil ve svém zbědovaném stavu. Třebaže byl hospitalizován se srdeční slabostí, byl na litwebu neustále přihlášen a na diskusi nepřetržitě diskutoval, svolával hromy a blesky, aby se vzápětí litoval. Mezitím se sebralo vojsko z řad žen a zorganizovalo přátelskou a podporující návštěvu v nemocnici.
Byl to zlý sen. Nemohl jsem uvěřit této davové psychóze. Nikoho nenapadlo, že vlastně ten urážlivý a potupný komentář nikde není, sám Ypsiloneček ho smazal. Virtuální zločin ve virtuálním světě. Aneb, jak manipulovat s davem.
Odpolední směna mě v podstatě zachránila. Přišel jsem na jiné myšlenky a vše začal brát poněkud s nadhledem.
Nahnědlá a vonící tekutina na dně hrnku se ten večer smála víc než kdy jindy a já jsem její úsměv spálil vařící vodou. Zapřísahal jsem se, že tentokrát na internetu vynechám zastávku nejmenovaného litwebu. Jenže ta zvědavost… Emoce utichly. Život tam plynul dál. Unyle. Ypsiloneček se přepočítal. Ten můj komentář si totiž tenkrát pozdě v noci stihla před smazáním přečíst jedna dobrá duše, která později celý ten nechutný hon uvedla svým svědectvím na pravou míru. Za což ji ještě jednou děkuji.
Je zvláštní ten virtuální svět.