V chrámu poslední pomoci

ve zpovědnici

nestačil říci

Casanova

ani půl slova

když hromové varhany

začaly brousit durové akordy o hrany

oltáře



deštěm rozbitými vitrážemi kaluží

oslnivě blikalo do tváře

věčné světlo

aby svědomí nepopletlo

svoji křížovou cestu

od zrození

k věčné slávě

nebo do arestu



ruce zůstávají sepjaté

i ve chvíli

kdy je jich třeba

a ústa zavřená

když by měla mluvit



tlumený hlas apatie ozývá se z ulit

pečetěných pod umělým teplem akvárií



zatím ještě žiji



v poslední lavici s nohou na klekátku

snažím se ukročit

z duševního zmatku

někam stranou



půjdete se mnou?



tak

nashledanou