469. Nebe sám nezachráníš
... zase jednou zavázaně...
» autor: robin Marnolli |
Zaslechl jsem ty hlasy,
co proplouvaly mořem mých slz,
nebyl jsem schopen postavit tvrz,
z paluby tvojí krásy.
A všechny cesty,
za deště z nazlátlých jabloní,
po čase srdce zas provoní,
ty prastaré sny.
Přetírám podlahu na žluto,
ať vzpomenu tvé vlasy,
jenom v bráně skalní masiv,
sídliště citů je přetnuto.
A tak v kánoi z kusu kmene,
projíždím dál stejnou řekou,
suchý list zas svírám v rukou,
pro vzpomínky zatopené.
co proplouvaly mořem mých slz,
nebyl jsem schopen postavit tvrz,
z paluby tvojí krásy.
A všechny cesty,
za deště z nazlátlých jabloní,
po čase srdce zas provoní,
ty prastaré sny.
Přetírám podlahu na žluto,
ať vzpomenu tvé vlasy,
jenom v bráně skalní masiv,
sídliště citů je přetnuto.
A tak v kánoi z kusu kmene,
projíždím dál stejnou řekou,
suchý list zas svírám v rukou,
pro vzpomínky zatopené.
Tipů: 10
» 16.08.13
» komentářů: 6
» čteno: 574(13)
» posláno: 0
» nahlásit
» 20.08.2013 - 12:49
vanesa: myšlenka pouhá: Mirka Hedbávná: labuť: kvítek: Děkuji vám všem, že mne čtete a že se vám mé psaní líbí, komentáře (jakékoliv, i kritika, nebo podnět) mne vždy potěší...
RM.
RM.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: 468. Každý déšť má svý slzy | Následující: 470. Natřeni odstínem pohrdání