Ztratila jsem Slunce

Měla jsem sen, tak skutečný mi připadal,
Slunce ztratilo se v něm…
Namísto dne , který po noci přijít má,
noc byla věčnost, byla nekonečná.

Kde jen Slunce ztratit se mohlo,
mám jít ho hledat nebo čekat zda vrátí se zpět?

Snažím se křičet a volám „Slunce, kde jsi?“
však ústa jsou němá…
Ptám se tedy znovu a zas, co tohle všechno znamená??
A odpověď? Jen jedna, jediná.
Ztratila jsem Slunce…

S odpovědí touto další otázka je tady,
co bude dál? Vždyť bez Slunce život umírá.
A náhle rozjasní se, jen andělská křídla v záři vidím,
pak tvář, úsměv…ano, je to Anděl…jenž pomoci mi přišel.

„Slunce se neztratilo…ani tys neztratila to své…
Nehledej ho…samo se vrátí, až přijde čas.
Jen podobu jeho přesně neznám, proto otázku jednu teď ti pokládám.
Dítě nebo stařec? Kterou podobu vybereš si.“

Dítě?
… nový začátek…
Stařec?
…moudrost a poznání…

…záře bledne a Anděl se ztrácí. Počkej, neodcházej!
Neodpověděla jsem. Je pryč.

Jen noc, ta která byla jako věčnost, byla nekonečná,
přeci jen končí a s ní nový den nadchází.
Vrátí se Slunce? Ptám se sama sebe.
A jak ho poznám…bude jako dítě nebo jako stařec?
Co na tom záleží, vždyť ani smrtí život nekončí.

Už jsem si jistá… vím, že se vrátí,
každá podoba jeho bude léčivá.
A i kdyby cestou zabloudilo, bylo šedivě a temno
oči mé jednoho dne zas spatří jeho zář,
mé tělo ochutná jeho teplo…
………………………………..

Sama jsem Sluncem, a třeba tím které se ztratilo
a třeba tím které se našlo…