Jsi mé všechno...

"Zmlkni! Proč ještě nespíš?"
Zase ráno..
Probuzení čím dál horší, snažím se nepohnout. Rozpoznat z tvého dechu,jestli dál spíš.
Postel pode mnou při každičkém pohybu hlasitě pláče.
Mám výčitky....
Jak rychle zapomínáš..Včerejší nátlak: "Pojď! Věř, jsi mé všechno!!"
A já šla.
A pak se zmítala.
A sténala..
A zeslábla..zeslábli jsme vzájemně..
Možná vzájemností?!

Není ráno.

A nebylo to včera...

Je noc. Jen vzpomínky, ne a ne je vehnat v temná zákoutí, kde utichnou.
Stále se vkrádají, nenechají spočinout vymetenou mysl.
V třísloví cítím bolest ještě teď, rudé škrábance blednou na zádech , ještě nezmizely.
Chci vůbec aby se zcela vytratily..? Zahladit poslední syrový náznak něčeho osudového...

Sedmero let, kdy stabilita a chlad provázel mé bytí...bez lásky,bez touhy k někomu patřit.
Jen letmá pohlazení cizinců bez ambicí..bez budoucích příslibů..

Teď ty...
a sliby...
a drcení vůle, snažils zlomit mé odhodlání, nechci tě milovat..

"Musíš!!!"
"Musíš...chci tvou lásku.. srdce.."
"Lásko, co mi zbyde, až ti tohle všechno dám a ty půjdeš dál?"
"Bez tebe dál nepůjdu, jsi mé všechno!!"

Tak rozbils na padrť můj odpor a sfoukl jej ze skleněného stolku s lampou, u které skládáš verše.
Už ne pro mne..básník musí trpět aby za něco stál,tak trpíš i sám sebe zraňuješ..tak nějak programově

Teď jsi ty mé všechno.
Jdeš dál.
Odnášíš si mé srdce s sebou..
Já zůstávám stát a nezbylo mi nic...

Jen příliš málo "a" a příliš mnoho "ale"