bůžek

Možná, že z bouře do světa zrozen
po dobách sucha v čase lijáků
vlnami moře na břeh hozen
v písčité pláže Dajáků.

Na kůlech v chýších a kolem nebesa
odkojen mlékem, sycen červy
slyšel jsem hlasy mluvit z pralesa
odkud ten bledý? Čert ví.

Mé první kroky, džunglí noci
strach v krocích a její tlamu
chutnal jsem roky i hladil v bocích
předlouhé břehy Mahakamu.

Rostl jsem, sílil jako kmen stromu
kůže má ztmavla, však vlas zbyl zlatý
stal jsem se bůžkem toho hromu
ostrovním lidem byl jsem svatý.

Učil se ze stop z hvězd a mraků
pod mořem z dutin dávné lávy
střílel jsem šípem hejna ptáků
učil se boji, stínat hlavy.

Má sestra krutost a bratr hněv,
ještě teď z těl tam ptáci klovou,
než zaschne v tváři a na rukách krev
na lovu zas jsem, hledám novou.

Neznal jsem slovo slitování,
jak zvíře lovil za soumraku
štval jsem je jako stáda laní
kdo spatřil to tak klopil zraku.

Pak jednou ráno zabouřilo
a nebe červeň jako rtuť
moře ji s prámem vyplavilo
a mne to náhle rvalo hruď.

Od této chvíle byl jsem laní
na pískách lagun v blankytu
učil se lásce milování
v dotecích soucitu.

Děkuji bohům nebes, moří
v tom krásném kraji dalekém
pálen jsem žárem, možná hořím,
ale stal jsem se člověkem.